Jako městské dítě se moc často nedostávám do otevřené krajiny, a obvyklé zimní hrátky nejsou zrovna činnost, která by mi často otevírala svou náruč. Dokážete si tedy představit, jak úžasné mi to připadá tady, kde je spousta prostoru a místa na podobné radovánky.
Musím upřímně říci, že jsem si nikdy moc koulovaček neužila. Moji rodiče byli vždy proti, že budu mokrá, nastydnu, chytnu z toho zápal plic a kdo ví co ještě. Vždy jsem proto žárlivě sledovala, když u nás napadl sníh (což nebylo příliš často), a děti vycházeli na zahrádky a metali po sobě sněhové koule. Byla jsem tedy nadšená, když jsem si to letos mohla vyzkoušet na vlastní kůži. A také musím hrdě říci, že je ze mě odbornice na tvorbu koulí samotných. Jsem si stoprocentně jistá, že jste ještě v životě neviděli dokonalejší tvary, než jsou ty mé! A jak krásné létají.
Co jsem si ale netroufla, je jít bruslit na jezero. Zapvé si nejsem ani trochu jistá, jestli je to vůbec povolené, a zadruhé mám děsný strach, že se led propadne. Avšak to vůbec nevadí, protože stavění sněhuláků a okolní zimní výhled nám to vše lehce vynahradí.
A skutečně, to, jak si s přírodou zima tady pohrává, je inspirující. Všechny ty rampouchy na různých místech hradu, jak si visí dolů, a blyští se ve světle. Prostě krása. No a všemu tomu vévodí samozřejmě ledové hrady. Přesněji řečeno ten náš, mrzimorský. Protože právě on je tím nejkrásnějším, a my si u jeho stavby užili spoustu legrace! Tak či tak, legrace nelegrace, je prostě tím nejhezčím a tečka. Vy ostatní můžete jenom závidět!
Claire Stephard