Mezi prefektské povinnosti, né že by jich bylo málo, se mimo jiné řadí i výpomoc kolejnímu řediteli v chodu koleje, hlavně co se týče akcí a volnočasových aktivit. Proto jsme já, Janee a zmijozelská Luna daly hlavy dohromady a po krátkém hloubání a dloubání jsme došly k závěru, že by vůbec nebylo špatné uspořádat aprílovou akci. A tak jsme se všichni sešli čtvrtého dubna u jezera ku příležitosti aprílové kolejní bitvy!
Nebyla to však bitva taková, jakou byste si ji nejspíše představovali. Pokojně jsme se rozdělili ke dvěma stolům, rozebrali si munici (želé dortíky) a teprve na povel se spustila ta pravá vřava. Červení proti zeleným, zelení proti červeným… a postupem času už vlastně na barvě ani nezáleželo. Právě v tom největším vrcholu dortíkového boje se však stalo něco neočekávaného a rozhodně neplánovaného.
Vžuuuum. Blop.
Na nebi se objevila obrovská, nicméně poměrně přátelsky vyhlížející červená želé bábovka. S vrznutím podobným zvuku, který při chůzi vydávají kožené kalhoty, se snesla na zem a bezelstně zatřepala svým želé. Bitevní vřava utichla. Všichni čekali na toho odvážlivce, který okusí co je bábovka zač. Mezitím se po břehu jezera rozprostíralo zlověstné ticho.
Tím šílencem jsem samozřejmě byla já. S nerozvážným úsměvem na rtech a bojovně zdviženou rukou jsem se rozběhla a skočilo přímo na bábovku… respektive do bábovky. Ta totiž v poslední chvíli oživla, otevřela tlamu plnou želatinových zubů a zkrátka a dobře mě spolkla. Pokud by vás zajímalo, jaké to je, procházet trávícím traktem, musím podotknout, že to rozhodně není nic příjemného. Přirovnala bych to k plavání v oleji nebo rochnění se ve smrdutých slinách maďarského trnoocasého. (Poz. aut.: Ne že bych to někdy zkusila.) Jakmile jsem se dostala až na konec trávícího traktu a ocitla se zpět na čerstvém vzduchu (ačkoliv se tomu ovzduší kolem mě určitě tak říkat nedalo), zbabělecky jsem se stáhla do druhé linie. Hrdá na to rozhodně nejsem.
Bábovka už rázem nepůsobila tak nevinně. Sežrala ještě dalšího studenta, jiné dvě studentky mučila svými chapadly, které jí v průběhu vyrostly, a zbytek bojovníků jen nečinně přihlížel situaci a dohadoval se o tom, co udělat. Bábovka se zřejmě začala nudit. Po tom, co se jí nedostalo téměř žádného boje z naší strany, propustila své oběti, otočila se a zanechávajíc po sobě nepěknou slizovou stopu se odebrala do jezera. Nakonec jsme tedy vyvázli živi a zdrávi, ačkoliv někteří s lehkým psychickým defektem, nechutným odérem, či slizovým obalem – to však není nic, co by nešlo spravit.
Na závěr přikládáme stručnou charakteristiku, abyste věděli, co to na vás kouká z jezera, až příště půjdete kolem:
Bábovka želé
Rovněž známá jako dortovnice želé nebo Ta mrcha
Klasifikace J. A.*: X
Jedná se o obojživelné stvoření snadno zaměnitelné s desertem obřích rozměrů, které je bezpochyby pasivní. Čarovná moc ho chrání před většinou kouzel a zaklínadel. Bylo pozorováno teprve v nedávné době, 4. 4. 2088, na pozemcích Bradavické školy čar a kouzel, kam se lehce sneslo z oblak. Dá se proto domnívat, že se je to sezónní druh.
Charakteristickým znakem je její růžové tělo připomínající obří želé bábovku o poloměru dvou metrů. Dále můžeme pozorovat dva důlky podobné očním. Stavba těla je velice jednoduchá.
Na agresi reaguje výhružným rozvlněním svého těla, dále se protivníka pokouší zastrašit hlasitým zvukovým projevem napodobujícím mořského netvora. Při dalším provokativním chování otevře ústní otvor a s dopomocí páru chapadel jednoduše pohltí hrozbu. Je schopna plivat své trávicí šťávy do dálky, které mají zelenou barvu a specifickou vůni.
Vylučovací metodou bylo zjištěno, že lidský rod je pro bábovku nestravitelný. Není proto důvod k obavám. Spolykané kouzelníky po kratší či delší době jednoduše vyzvrací.
Milovníci přírody nyní usilují o získání statusu kriticky ohrožený tvor pro bábovku.
*Johna Atera
Annie Burnová
John Monty Ater