Zdá se mi to jako včera,
když jsem doma kufry balil,
chystal pergameny, pera,
do lahvičky inkoust nalil,
když jsem si šel koupit hůlku…
Netušil jsem ani půlku
z toho, co mě čeká v dáli.
Z oken vlaku krásný výhled
míhal se nám před očima.
Vtom se zkazil ten náš výlet,
začala být hrozná zima…
Nežli nám však došly síly,
v Prasinkách jsme vystoupili,
byla z toho jenom rýma.
Druhý den na malých člunech
vypluli jsme přes jezero.
Při nestvůrách, při tajfunech
nebe zlověstně se tmělo.
Nakonec jsme kupodivu
zůstali všichni naživu,
ač nám bylo neveselo.
Pak mi v Síni k mojí hrůze
Moudrý klobouk verdikt sdělil.
Lekl jsem se a zbledl tuze,
celý jsem se zatetelil.
Do Zmijozelu jsem přišel,
o kterém jsem předtím slyšel
strašných zvěstí pytel celý.
Uběhlo už od toho dne
za okny spolky hodně vody.
Dneska je pro mě záhadné,
co jsem měl pro strach za důvody.
Nejspíše jsem se trochu změnil,
kolej bych teď už nevyměnil
ani za všechny světa svody.
Zdá se mi, že čas rychle plyne,
můj první rok už končí málem.
O prázdninách si odpočinem
a v září „pojedeme dále“.
Zmijozel je mým domovem
a já mám přání takové,
aby byl na mě hrdý stále.
Napsal: Theodoric F. Addair