Bradavičník

Jak se školní rok blíží ke konci, studenti se dělí na dva tábory. Ti, co se nemůžou dočkat prázdnin a nemluví o ničem jiném. A ti, kteří se nostalgicky ohlížejí za uplynulým školním rokem. Mě byste povětšinou našli mezi první skupinou, ale pro tenhle článek jsem se pokusila vžít do kůže druhého týmu a podívat se na Zmijozelský školní rok 2087/2088. Co jsme všechno zažili?

• V sobotu, 18. 9. 2087 se konala, jako již tradičně, první oficiální kolejní akce. Byl jí seznamovací táborák. Studenti v doprovodu slečny kolejní a našeho bývalého primuse se pomalu slezli na mýtině a oheň mohl vzplát. O zábavu studentů se postarali jak ohňostroj, tak seznamovací hra s barevnými hádky, nebo závěrečné pátrání po sladkostech. Program také získal na kulturní hodnotě po uvítacím chvalozpěvu kolejního sboru.
  Text písně (autorkou je Mackenzie Woods):

  Touhle písničkou chceme tě přivítat
  do naší velké rodiny;
  vždyť domovem se stal ti hrad
  a s ním i jeho sklepení!

  Vítej, nováčku, v koleji zelené,
  kam moudrý klobouk poslal tě právem;
  čest, ba i sláva, tady tě nemine,
  za jeden provaz tu teď všichni táhnem.

  Slečinku kolejní a její brnění
  v pátém patře hledat smíš,
  každé trable, na duši trápení,
  vyřeší to, to si piš.

  Kdybys neměl mluvit s kým,
  nevěděl si poradit,
  primuska i prefektky
  dokážou to usnadnit.

  Však tu máme patronádu,
  ochránce a starší kvítka
  u skleničky s drakoládou
  vyslechnou si, proč si stýskáš.

  Na košťatech zmijozelští
  létají jak střely z kuše;
  z jejich umu na trénincích
  může býti husí kůže.

  Touhle písničkou chceme ti radost dát;
  a věř, že nejsi jediný,
  co domovem se stal mu hrad
  a s ním i jeho sklepení.

  Vítej, nováčku, v koleji zelené,
  kam patříme odteď už společně,
  čest, ba i sláva, tady tě nemine,
  přátelství nás, nechť bude věčné.

• Vo štvrtok 11.9.2087 sa konala jedna z neplánovaných akcií, konkrétne ochutnávka Bertíkových fazuliek každej chuti. Do spoločenky som priniesla balíček fazuliek. Ako je o mne známe nekamarátim sa príliš so sladkosťami, takže som hľadala vhodné obete (čítajte: ochotné stvory pomôcť mi s tým údelom) na zbavenie sa onoho balíčka.V spolke sa nachádzalo pár mladších študentov a ostatní majú asi radar na sladkosti, pretože chvíľu po otvorení balíčku sa počet „účastníkov“ zvýšil. Ochutnávači a pomocníci s likvidáciou mali možnosť ochutnať rôzne príchute, či už šlo o tie príjemnejšie ovocné, sladké, zeleninové, alebo tie menej príjemné ako pieskové, chrenové, zázvorové a podobne.
• V pátek 15.9.2087 proběhl průvod prváčků hradem. Sešli jsme se kolem půl šesté ve Spolce, odkud jsme vybaveni zbraněmi a dobrou náladou vyrazili vstříc hradním zákoutím.První na řadě byla cesta do Výstavního sálu, kde na některé jedince zamrkala paní Sollivan-Crewnová a neodpustila si ani vypláznutí jazyku. Poté jsme se sborově přesouvali chodbou, ve které odvážní jedinci okusili, jak se sestavuje brnění, kterému spadne hlava. S nějakou tou menší modřinkou a málem ukousnutým nosem brnění dali dohromady a vyrazili vstříc skřítkům do kuchyně.Byli jsme zasypáni horou koláčků, kterými si většina nacpala kapsy, aby v případě náhodné ztráty někde neumřeli. S úsměvem na rtech proběhlo rozloučení se skřítky a pak se pokračovalo klidným tempem dál. Velká síň, sborovna, ředitelna, ošetřovna a najednou prázdno.Schodiště si vesele poletovalo nad našimi hlavami, což díky nepozornosti průvodkyně, málem skončilo jejím pádem zpátky na začátek naší cesty. Většina prcků byla tak zabraná do hovoru, že si toho ani nevšimla, naneštěstí se tento volný let nekonal. Jeden problém vyřešen, ale co to schodiště? Naši nejmenší spolubojovníci na něj dlouze upřeli svá očka s prosebným výrazem, někteří to zkusili i násilněji, ale nic to nezměnilo na tom, že se nad námi slitovalo a přiletělo.Páté patro nám připravilo překvapení v podobě pracovny slečny Boneové, kde jsme po sobě zanechali menší upomínku, vzkazy a také bonbóny, než jsme se už lehce znavení vydali vstříc dalším hradním zákoutím.Rychle kolem učebny Přeměňování a Létání, popis cesty, co v které věži je a hurá do sovince! Aby konec nebyl tak jednoduchý, zabloudil nám tam pan kostlivec, který přeživší jedince donutil ke křiku. Což se neobešlo bez vyděšení nebohých sov a soviček, jež na nás pustily své … dárečky, v nichž se pár obětem povedlo i vyválet. Značně znaveni a špinaví, jsme se vysvobodili ze sovince a zamířili si to zpátky do Spolky a ložnic.
• 3.10.2087 se konal dlouho očekávaný výběrový trénink do kolejního zmijozelského týmu. Všichni odvážlivci, kteří se nezalekli děsivé kapitánky a všemožných představ mučení, se sešli v sedm hodin večer na hřišti a mohlo se začít. Ti, co nepatřili mezi nováčky, byli rovnou nuceni začít běhat, nováčci se k nim přidali až po nahlášení všech potřebných údajů. Hned poté se letci dostali do vzduchu, přičemž byli rozděleni do dvou větších skupin. Brankáři a střelci obývali území branek, u čehož na ně dohlížela bývalá kapitánka Sinéad, chytači a odrážeči byli pro změnu u panáků, kde se trénoval slalom a strefování se do vybraných cílů.Všichni účastníci trénink přežili bez újmy, snad jediný slaměný panák si možná v tichosti pobrečel, když ho pan Lemming srazil k zemi. Valná většina se také dostala do hradu téměř současně s večerkou, což počítám za obrovský úspěch.
• O šiestej hodine večernej, keď trom štvrtinám školy skončili brigády a oni mali konečne kúsok času, sa pár študentov stretlo na nádvorí. Bolo to presne 10. 10. 2087 a v pláne bola obhliadka bradavických pozemkov, aby sa nám našili milí prváci na nich nemuseli strácať a boli zoznámení so všetkými nástrahami, čo tam na nich čakajú.Pod záštitou (ne)skúsenej sprievodkyne Londýny sa cesta mohla začať – klasicky sa bralo za prvú zástavku rovno nádvorie, takže bolo poukázané na fontánu, do ktorej sa neradno potápať a tiež na húpačku, ktorej sa netreba báť, aj keď nevyzerá úplne bezpečne. Niektorí študenti si to vzali k srdcu, iní slečne primuske neverili a rozhodli sa od húpačky vzdialiť. Asi si mysleli, že na nich šije nejakú búdu a chce sa ich takýmto spôsobom zbaviť.Skupina sa neúnavne presunula na vyšliapanú cestičku vedúcu k jazeru, zahliadli sme aj rozsiahle skleníky. Dostali výklad aj o ceste, ktorá vedie k bráne z pozemkov a pokračuje sa po nej do Prasiniek. Dozvedeli sa, kedy a za akých podmienok sa do nich môžu dostať aj oni (teda nikdy, lebo ešte nie sú v treťom ročníku!) a nadviazalo na to vysvetlenie, prečo je tam vekové obmedzenie. Vedenie školy jednoducho neverí mladším, že by z Prasiniek neutiekli alebo sa nestratili v kadejakej krčme.Nadišiel čas aj na historky o tvoroch žijúcich v jazere, zaspomínali sme si na jazerného hada Edíka, ktorý nás minulý rok opustil…. ešte stále je nažive, samozrejme, iba zmenil lokáciu. Zavŕtali sme sa aj do hlbín POKT (jazerný ľud) a OPČM (tůňodav), všetci dostali doporučenie nosiť so sebou k jazeru uhorku. Na hladine sa vznášala para a tí s väčšou fantáziou v nej mohli vidieť podivuhodnú siluetu, ktorá bola po krátkej chvíli preč. Študenti sa dozvedeli o nejakých povedačkách o sakure a o tom, prečo vlastne stále kvitne – dostali bojovú úlohu zistiť si to od duchov, obrazov, profesorov, starších študentov (primuska bola len lenivá im to všetko porozprávať, áno).Prechádzali sme oblúkom okolo okraja Zakázaného lesa (je zlý, nebezpečný a treba sa od neho držať na sto kilometrov!), kadiaľ sa ide na mýtinu. Tú sme podrobne neskúmali a ani sa na ňu nešli pozrieť, pretože si ju určite každý pamätá zo začiatku roka, keď sa na nej konal slizolinský táborák. Poobťažovali nás tvory ako netopiere, chrobáci a odhalili sme, kde sa nachádza učebňa POKT s ohradami, o ktorej sme si povedali, že sa k nej neradno približovať, ak vás tam nikto nepošle. Varovné zavytie z lesa a dupot kopýt od hipogryfov nám bol znamením!Snáď najdlhšiu zastávku sme si dali pri šafárovej chýši a kluběnkách, všetci si totiž mohli skúsiť ich nakŕmiť tým, čo mali po vreckách. Kluběnky boli pravdepodobne veľmi hladné, lebo brali všetko ponúknuté jedlo (karamelky, čokoládu, jablko) hlava-nehlava a užívali si škrabkanie kožúškov. Nikto neprišiel o prst. Pán šafár nebol doma, no nevyužili sme toho na nič nekalé, z jeho záhonov sme nevzali ani jednu zeleninu.Nadšení z chlpatých tvorov sme sa však museli presunúť ďalej, aj keď by sa pri nich dal stráviť celý večer. Veľkým oblúkom sme sa pokúsili obísť bez ujmy na zdraví okolo vŕby mlátičky. Najprv pôsobila pokojne a jedna študentka sa obávala, či je vôbec „nažive“, ale o pár sekúnd na to sa nám ukázala v plnej sile. Svojimi drevenými päsťami a bičíkmi začala šľahať všade navôkol – lietala hlina, dážďovky a v konečnom dôsledku to schytali aj dve študentky bičíkom cez hrudníky. Vzdialili sme sa teda urýchlene preč, splašená veverička (pôvodný a hlavný cieľ vŕby, zdá sa) unikla jej spárom a zmizla v húští.Zmorení nekonečným chodením sme sa dovliekli až k metlobalovému ihrisku. To nás privítalo so svojou opustenosťou s otvoreným náručím. Nie je tam síce toho toľko na pozeranie, ale študentíci zistili, kde sa skladujú tvrdohlavé školské metly a tiež to, že sa môžu kedykoľvek prísť pozrieť (čisto ako diváci) na tréning nášho metlobalového tímu a nedostanú kvôli tomu za uši. Účasť na blížiacom sa náboráku teda bude určite vyššia, aj keď sa všetci nezúčastnia „fyzicky“. Nemáte zač.Tým sa naša vcelku úspešná prehliadka pozemkov skončila. Prváci si odniesli množstvo nových poznatkov a možno pár modrín, ale straty na životoch sa nevyskytli. Už zostáva snáď len dúfať, že ich pozemky neočarili natoľko, že sa na nich budú nachádzať aj po večierke.
• 25.10.2087 se konala letošní první akce Sportovního spolku a to Kouzelnický golf. Úkol pro účastníky byl na první pohled snadný, obejít všechny připravené dráhy a dostat míček ze startu do jamky.Už ale nikdo nepočítal s tím, že míčky budou mít vlastní hlavu a budou to účastníkům všelijak ztěžovat. Někteří se báli, jiní poučovali a někteří dokonce vůbec nemluvili, jen vydávali prapodivné zvuky. Na konci všechny míčky přežily bez újmy (i když některé měly na mále).
• 28.10. 2087 sa konala spoločná akcia Zmijozelu a Mrzimoru. Študenti čo v čase od 17:00-22:00 vošli do svojej fakultnej miestnosti, alebo sa v nej už nachádzali, sa z ničoho nič ocitli vo vnútri obrazu.Všetko to začalo náhlou tmou. Tmou tak hustou, že ani Lumos, Lumos Solem, či Lumos Maxima z radov našich (úžasných, úchvatných, supermagičských) členiek StR cez ňu tak úplne neprenikli. Teda dočasne samozrejme. Tí čo mali to šťastie (alebo smolu?) a ocitli sa v tejto situácii už od začiatku zistili, že sa nachádzajú v miestnosti bez okien či dverí s jediným kreslom a zrkadlom. V kresle si to pochrupákaval blonďák s maskou na tvári, ktorý si nechal hovoriť Dorian (alebo tiež Florián, záleží na tom, ako si kto čistil uši a rozumel). Vraj jeho tvár zmyli a študentov požiadal, aby našli jeho odraz, podľa ktorého by sa mohla jeho tvár opraviť. A keďže zmijozelski (no dobre, trochu aj mrzimorskí) študenti sú tak veľkodušní vydali teda na tour de obrazy za obrazom pána Doriana.Prvý obraz, na ktorý naďabili bol obraz s misou ovocia nachádzajúci sa pri kuchyni. Tam si niektorí hladoši mohli rovno pochutnať a išlo sa ďalej. V ďalšom obraze ich čakali bojujúci rytieri a tak sme sa, aby sme na slečnu kolejní neuvalili tiahu papierovačiek, vydali ďalej. A to priamo v ústrety až priveľkému mačiatku. To si, istý nemenovaný študent (neskôr našou najmilešou nazývaný aj parazit), chcel ochočiť. Avšak túto možnosť nedostal. Ďalším obrazom bola záhrada s lordom Henrym, ktorý všetkých vystríhal pred Dorianom a označil ho za diabla.Pred študákmi sa objavila veľká otázka. Pomôcť Dorianovi, ako pôvodne zamýšľali, sľubovali a bla bla, alebo ho zahardúsiť? Použili teda zdravý rozum a kus svojej nátury a rozhodli sa pre ničenie (a nie, vôbec za to nemohla už spomínaná najmilejšia zo všetkých péčiek). Prešli teda do ďalšieho obrazu, kde sa nachádzal diabolský Dorian na druhú. Niektorí hádzali kamene a tí kúziel znalejší sa pokúsili o oheň. A začali horieť. Všetko začalo horieť. Všetci začali horieť. Ale neupálili sa. Plamene nepálili, len tam boli. A boli oranžové!Nakoniec však všetko dobre dopadlo, nikomu nevypálilo oči a všetci sa ocitli vo svojich spoločenských miestnostiach s prianím krásneho Helouvínu.Žijeme!
• V jednu slnečnú sobotu 8. 11. 2087 sa zišli všetci kúskom srdca zelení na každoročne konanom Zmijozelskom dni.
  Ako to tak býva zvykom, formality prichádzajú na začiatok. Oficiálna časť započala s povzbudivým, motivačným a správne slizolinským preslovom v podaní našej koľajnej riaditeľky slečny Boneovej. Zaspomínali sme si na členov koľaje minulých i prítomných. Druhé na radu prišli čestné ocenenia. Pamätnú mincu ako najaktívnejšia prváčka, ktorá sa počas minulého školského roka zúčastňovala akcií, svedomito plnila úlohy a zúčastňovala sa v súťažiach, dostala Isabella Claire Bloom. Najlepším zberačom bodov do Strieborného pohára sa stala súčasná prefektka Miranda Maybo. Veľmi hodnotnú cenu, ktorá patrí do rúk (alebo skôr na hruď, lebo to je brošňa) iba človekovi, ktorý dlhodobo pôsobil, pomáhal a bol prospešný v Slizoline, Rád Smaragdového hada, dostal do vienka bývalý prefekt, primus a súčasný praktikant Matt F. MacKenna. Ani tento rok žiaden z profesorov neobdržal ocenenie Greyovho rádu, možno sa to podarí nabudúce a nebude toľko rokov zapadať prachom.Akonáhle sa všetky kazetky s oceneniami minuli, bol čas sa presunúť na postrach všetkých nových členov zeleného vedenia, a to práve podpisovanie sa do funkcie. Museli to podstúpiť tri slečny – zbrusu nová primuska London N. Grey, jej pomocná ruka, prefektka Mackenzie Woods a nevyhla sa tomu ani metlobalová kapitánka Faith Brooks. Nebolo to jednoduché, ale všetky tri nakoniec úspešne zvládli dokázať, že sú svojho poslania hodné. Žiadna nová obeť na ošetrovni neskončila. Bez podstupovania skúšky sa na inú listinu podpisovali aj čerství prváci.

  Druhá polovica večera bola už voľná zábava. K dispozícii bol starý gramofón, ktorý až na pár malých zaváhaní hral raz pokojnú, raz rýchlu hudbu a tiež stoly obťažkané všemožnými pochutinami v tóne zelenej farby. Na tanečnom parkete sa to stále hmýrilo, nemálo zúčastnených v sebe našlo talent na vlnenie sa do rytmu. Nechýbala ani neutíchajúca vrava pri hlbokých rozhovoroch o živote.

  Ďakujeme všetkých, čo si dokázali vyhradiť aspoň chvíľku času a prišli zaspomínať na minulosť. Vidíme sa budúci rok!

• 22.11.2087 jsme měli letos druhou akci Sportovního Spolku. Tentokrát padla volba na akční (ke konci až moc akční) hru Zvířátka a lovci.Z přítomných studentů se vybral jeden rozhodčí, který měl dohlížet na průběh hry. Ostatní studenti se pak rozdělili do týmů o třech hráčích. V každém týmu byli dva lovci na košťatech a jedno zvíře, které běželo po svých. Cílem každého týmu bylo skolit „zvíře“ dvěma ranami. Používaly se očarované míčky, které se po hození vrátili střelcům zpátky do rukou.Ke konci se nám hra trošku zvrhla, když rozhodčí neuznal ránu a navrhnul trestné střílení, které se pak obrátilo proti němu.
• Dne 6. 1. 2088 proběhla v pořadí třetí akce Sportovního spolku na téma: Sáňkování ála lochneska.Úkolem bylo sjíždět z kopce dolů po sáňkách. Sáňky už byly připravené na místě společně s krabicí míčů, lyžemi a snowboardem. Byly to kouzelnické modely, takže sáně během jízdy za sebou vydávaly barevné čáry, nebo zajiskřily. Studenti si ale mohli přinést i svoje vlastní.Kouzelnou hůlkou si k sobě přivolali jednotlivé míče z krabice, a když potom jeli z kopce dolů, míč prohodili obručí s košem, která stála uprostřed kopce.Kdo nechtěl sáňkovat, mohl si vybrat ještě mezi lyžemi a snowboardem. Tyto mudlovské vynálezy však zůstaly nevyužity.Začátek akce se poněkud opozdil, protože jsme delší dobu museli čekat na ostatní. Díky tomu nakonec proběhla pouze jedna jízda na saních, na které se kluci vybourali. Byla to ale jenom neškodná bouračka a my holky na ně čekaly dole pod kopcem, než dojedou.Zpestřením byl duch, který se u nás v průběhu zjevil a mlel cosi o pomoci a asi chtěl taky svézt. Ale nakonec se ztratil a zbytek akce proběhl v klidu.
• Před několika dny, přesněji to byla neděle 18.1. 2088, se na jedné pěkně velké a nehrbolaté loučce u famfrpálového hřiště, ke které vedla cesta ohraničená poletující zelenými lucerničkami, uskutečnila Netradiční večerní koulovaná.
  Studenti byli nekompromisně rozděleni na dva týmy – Fialoví: Faith, Matthew a Mikaila; Oranžoví: Miranda, Alvin a „vetřelec“ Rodrick.Někteří si sněhový atentát vysloužili ještě před začátkem. A jen co si každý ukradl upravené rukavice, které kouli v ruce obarvily, začaly nad hlavami létat obyčejné bílé sněhové koule, a tak se studenti rozprchli po osvětleném plácku. Tím byl spuštěn boj a vyřčen i úkol – vytvořit co nejvíc fleků na oblečení členů druhého týmu.

  Aby toho nebylo málo a studenti se neodstřelovali pouze navzájem, z čista jasna nám ožili i již postavení sněhuláci, kteří začali se svým útokem v podobě házení rudých koulí. A tak se nám všichni začali postupně obarvovat.

  U některých to dokonce skončilo útokem tváří tvář. Takže místo oranžových nebo fialových fleků byli od hlavy k patě celí hnědí. Našli se i tací, kteří vypadali jako dalmatini.

  S přibližující se večerkou byl lítý boj ukončen a všichni byli nahnáni ke stolku s občerstvením, aby se po tom všem posilnili a zahřáli. Zde byl vyhlášen vítěz nebo že by to snad byl největší flekatec? Po dlouhém rozhodování se ukázalo, že je to nerozhodně.

  Nakonec všichni od hlavy k patě zbarvení, najedení a snad i spokojení, se rozešli ke hradu, kde spolu s odbitím večerky zmizeli.

• Dne 13. 2. 2088 proběhla v pořadí čtvrtá akce Sportovního spolku na téma: Bruslení s překvapením.Na famfrpálovém hřišti vyrostlo bludiště, u něhož byla i krabice s bruslemi pro studenty, kteří neměli své vlastní brusle. Úkolem samozřejmě bylo dostat se skrz bludiště od startu do cíle. Tím překvapením byla valentýnská atmosféra v bludišti, která číhala v jednotlivých chodbách kromě té hlavní. Takže když studenti zabloudili, mohli narazit na jmelí, které viselo ze stropu a dalo se utrhnout. Na malá srdíčka bílé a růžové barvy, která se ze stropu snášela a rozplynula se vždy ještě dřív, než dopadla na zem(mohla ale napadat dotyčnému do vlasů). Na plyn růžové barvy s jahodovou vůní. Na sušenky ve tvaru srdíček, které vypadaly už na první pohled velmi lákavě a dokonce na některých bylo i napsáno „Sněz mě.“ Tu sušenku když by dotyčný snědl, vyznal by lásku tomu, koho by první uviděl. A nakonec mohli potkat i poletující amorky, kteří stříleli ze svých šípů. Šípy ale naštěstí nikoho nezasáhly, protože se namísto toho rozplynuly v růžové bublinky.Někteří si šli zabruslit, někteří prošli bludiště jenom pěšky, protože bruslit neuměli a báli se to naučit. Měli jsme tam jednoho chlapce, který bruslit neuměl, ale naučit se to chtěl. Takže si nazul brusle a podařilo se mu na těch bruslích dokodrcat až k ledové ploše bludiště. Hlídala ho Raven, která raději také nebruslila. Dovnitř už to chlapec nestihl, protože se blížila večerka a bylo na čase jít. S večerkou také bludiště sláblo, takže ti, co dobruslili na konec a ohlédli se, mohli vidět bloudící bruslaře v chodbách. Naopak bloudící bruslaři bludiště viděli stále. Bludiště nakonec zmizelo úplně – byla to totiž pouze iluze. A také studenti se vytratili do hradu.Dodatek k valentýnské atmosféře: jednu z těch lákavě vyhlížejících sušenek ukořistila bruslařka Luna. Protože ale měla na sušenku podezření, darovala ji raději Stormy, která se beztak ptala, jakou odměnu dostane, když dobruslí na konec bludiště. Kouzelná zamilovaná sušenka zatím čeká, až nadejde její čas, což jistě nebude dlouho trvat.
• Dne 5. 4. 2088 jsme přivítali jaro bláznivým způsobem. Uskutečnila se totiž dortíková bitva mezi nebelvírem a zmijozelem. Akce byla pod taktovkou nebelvírských prefektek Janee S. Carwin a Annie Burnové a zmijozelské prefektky Luny Filomény Fosseyové.Bojovníci z obou kolejí se sešli na místě činu, tedy na břehu jezera. Tam už byly připravené dva stoly: jeden nebelvírský a druhý zmijozelský. A na stole ležela nachystaná munice – želé dortíky. Což také byla jediná povolená zbraň. Pěsti, hůlky a vše ostatní bylo zakázáno.Bojovníci se měli rozestavit u stolů se svou kolejní příslušností a následně na Anniin odpočet měla bitva začít. Ta ale neoficiálně začala ještě před odstartováním, když Luna využila zaměstnanosti nebelvírského Finnicka, který se v tu chvíli musel postarat o svoje kalhoty, aby mu nepadaly, a hodila po něm dortíkem. Finnick se jí to následně pokusil oplatit, ale netrefil se. Pak se všichni přece jen ke svým stolům postavili, proběhlo odpočítání a začal boj, který ale neměl vítěze, ani poražené. Jednoduše nebyla připravena žádná odměna, a tak koleje proti sobě házely želé dortíky jenom tak ze srandy. Jak se ukázalo, dortíky byly začarované. Přišlo se na to, když Finnick Merlin ví proč, hodil municí po Rodrickovi, který byl ovšem na jeho vlastní straně. Ten se vrátil zpátky a rozplácl se Finnovi přímo na obličeji. Jinak se ale dortíky daly jíst.Uprostřed boje nás vyrušila dvoumetrová růžová želé bábovka, která náhle slétla z nebes a přistála na zemi v trávě podobně jako UFO. Čímž i ukončila celou bitvu, protože pak už se všichni věnovali jenom jí. Zprvu jsme nevěděli, co to je a dohadovali se, co s tím. Potom někdo kousek z bábovky ochutnal a zjistil, že chutná jako želé. Nám ostatním se to ale pořád nezdálo. Bábovce možná jako by se nelíbilo, že o ní stále pochybujeme a nejprve se jen zavlnila. Pak se na ní dokonce zjevilo cosi, co mohlo připomínat oči a ústa. Načež oživlá bábovka se rozhodla sežrat Annie. Tu ale naštěstí po chvíli vyplivla a následně zařvala jako nějaká mořská obluda. Annie byla celá od želé a smrděla jako žabinec z jezera. Faith vytáhla hůlku, že na bábovku zkusí zakouzlit. To si ovšem bábovka nenechala líbit a na chudáka zmijozelskou vyprskla želé. Takže Faith měla od toho želé celou hůlku a samozřejmě taky smrděla.Jeden zmijozelský, Theodoric, z toho byl trochu vyděšený, tak se raději šel schovat za stůl. Tím si však moc nepomohl, protože tam ho začaly otravovat zbylé dortíky, dělaly do něho šipky a občas se o něj i otřely. Což ho donutilo ze skrýše vylézt, ale jak se tak pořád oháněl po dortících, jeden z nich si odpinknul do oka. Po tomhle zásahu sice chvíli neviděl, ale aspoň se zbavil dortíků, které popadaly do trávy.Náš vetřelec se ještě víc zvětšil, když po ní Finnick hodil dortíkem, který bábovka vstřebala. Mezitím Luna sebrala odvahu se k ní přiblížit a taky z ní trochu ochutnala v domnění, že třeba bábovku potěší, že se jí nebojíme a ochutnáváme. Její kousek želé ale chutnal jak nějaká břečka z rybníku, přestože zpočátku byl sladký. Navíc jako by tímto činem dosáhla pravého opaku, než jaký zamýšlela původně. To želé monstrum se rozzlobilo, a když se od bábovky Luna vzdalovala, vysunula druhé chapadlo, kterým chytla Lunu za nohu. Prvním totiž ještě předtím chytila Gwillyho, který se do ní pro změnu pokoušel šťouchat klackem.
  Prefektka se marně snažila z jejího sevření vymanit, bábovka ji zvedla do vzduchu a než se Luna stihla osvobodit kouzlem, zmizela v jejích útrobách stejně, jako předtím Annie.Takže se ostatní přeživší zase chvíli dohadovali, co s tím. Padl návrh opět použít kouzla, ale nakonec se dohodli, že počkají, až to prefektku vyplivne a potom se bábovky kouzlem zbaví. Během dohadování se na ni zkoušel kouzlit Finnick, ale na bábovku to celkově nezabíralo. Po jednom z kouzel akorát nabrala barvu víc do fialova.

  Nakonec se želé příšera zvětšila do maximální velikosti, Lunu opravdu vyvrhla, pustila Gwillyho a odkráčela do jezera. V té době tam přišel ještě kapitán nebelvírských Ater, kterému se bábovka líbila a dokonce ji i obhajoval, že prý je to ohrožený druh. A tak se postupně všichni vytratili do hradu.

• 13.4.2088 se konala v pořadí již pátá akce Sportovního spolku, tentokrát se jednalo o taneční zábavu.Tréninková místnost se proměnila v rozlehlý taneční stál. Odkudsi se ozývala hudba a při tancování se na parketu střídali všelijaká barevná světla. U jedné ze stěn byl stůl, kde se nacházeli různobarevné nápoje, které měli občerstvit účastníky. Jejich tajnou ingrediencí však byli všelijaké lektvary, díky kterým se i ti méně zdatní tanečníci měli proměnit téměř v profesionály.Průběh večera se nesl ve znamení waltzové hudby a většina přítomných se uchýlila k tancování ve dvojicích.
• Dne 30. 5. 2088 proběhl poslední Sportovní spolek tohoto roku. Na pozemcích školy byla část země vyznačena červenou čárou a tři metry od ní stály terče. Kousek dál od tohoto stanoviště byla země opět vyznačená touto čarou a k tomu na ní byl položen cvičný potlouk. Každý kdo přišel, si mohl vyzkoušet lukostřelbu, nebo si zahrát vybíjenou.Jedna z organizátorek, Luna, měla svůj vlastní luk, takže si nemusela půjčovat. Organizátorky chvilku čekaly na ostatní, než přijdou. Později se ještě přidala Stormy, která také měla svůj vlastní luk. Když už jsme se tedy všichni sešli, Luna vysvětlovala a ukazovala, jakže se to správně střílí z luku. Potom došlo i na samotné střílení a nakonec se střílelo až do večerky, takže na vybíjenou už nedošlo. Nejméně to šlo Mikaile, jejíž první šíp ani nedoletěl a která se dokonce i poranila na ruce, ale nešlo o nic vážného, jenom škrábanec. Ke konci se ale přece jenom zlepšila a podařilo se jí i trefit terč. Naopak nejlépe to šlo Stormy, na které bylo znát, že lukostřelbu trénuje a už má něco nastříleno. Ta se dokonce i jako jediná trefila přesně do středu terče. Luna se středu o dost přiblížila, nu a Raven… se trefila do terče.Dozor nám tam dělala profesorka Lufkinová, později se k ní přidala slečna kolejní Boneová.Nastal čas k odchodu, kdy jsme do hradu měli odejít seřazení. Ale protože tohle Zmijozelu moc nejde, dopadlo to tak, že se každý vytratil sám.
• 24 – 25.6.2088 se uskutečnil závěrečný kolejní výlet k jezeru Lochness.Sešli jsme se na pozemcích školy, kde jsme si vyslechli všechny rady a pokyny k výletu (včetně upozornění, že se budeme pohybovat v nekouzelnické oblasti, takže bychom se měli chovat jako mudlové) a mohli jsme se dát na cestu. Slečna kolejní nám odemkla bránu, a vypustila do světa. Když jí znovu zamkla, vytáhla z kabelky přenášedlo v podobě zelené plyšové příšerky s šilhajícíma očima a vyplazeným jazykem. Všichni jsme se chytili a s trhnutím u pupíku jsme se přemístili. A kamže nás to přeneslo? Do krásného lesíka a přímo doprostřed bažiny, kam se všichni zabořili alespoň po pás, větší smolaři pak dokonce hodili i placáka.Nastal chaos, kdy se všichni snažili co nejrychleji dostat ven. Bažina se ale rozhodla, že studenty jen tak nepustí a naopak je zabořovala ještě hlouběji. Zatímco slečna kolejní na bažinu vyzrála tak, že se z ní přemístila, ostatní studenti se museli dostat ven po svých. A protože zákeřné bláto nebylo málo, začala se kolem studentů objevovat i mlha, ve které někteří mohli zahlédnout jakousi shrbenou postavu.Studenti bojovali a bojovali, až se teda konečně většina dostala na suchou půdu. Na oslavu ale nebyl čas, protože se téměř okamžitě objevila Kappa, která se rozhodla, že si k večeři dá naší primusku. Zatímco všichni ostatní prchli do lesa, pár odvážlivců zůstalo, aby se Lon pokusili pomoct, což se nakonec ukázalo jako zbytečné, protože si to tvor nakonec rozmyslel a zmizel ještě předtím, než si z naší primusky ukousnul suvenýr.Jakmile se slečna kolejní ujistila, že z nikoho nic nechybí, odčarovala ze všech to bahno a mohlo se vyrazit dál. Raven s Mikailou dostaly na starost mapu, z čehož ani jedna nebyla nadšená. Naštěstí byl ale poblíž Dylan, aby jejich zoufalé pokusy o navigaci ještě o něco zhoršil. Po cestě jsme potkali přátelskou srnku, odvážlivci si jí pohladili, skeptici se jí radši vyhnuli pro případ, že by na nás přece jen vystrčila zuby.Přes všechny problémy s mapou jsme se neztratili. I když to bylo spíše díky slečně kolejní, protože Dylan nás chtěl vzít na nějakou mýtinu a tam to zabalil. Ať tak či tak, nakonec jsme opravdu vylezli z lesa a došli až k jezeru, kde na nás čekal poněkud objemnější průvodce s tričkem, na kterém byl nápis „Nessie“. Studenti z něj nebyli přímo nadšení a spíš si ho nedůvěřivě prohlíželi. On se tím ale nenechal zastrašit a, i přes protesty, se mu podařilo všechny nahnat do loďky.Loďkou jsme pluli přes jezero Lochness, sice se čas od času houpala, ale nikdo nespadnul a entuziastický průvodce nás po celou dobu plavby zásoboval informacemi a letmo nám nastínil historii hradu Urquhart. Ke konci jízdy došlo i na nějaké vyvolávání Nessie. Pár studentů v mlze zahlédlo něco s dlouhým krkem, ale někteří si toho ani nevšimli. No, a když jsme konečně zakotvili na druhé straně jezera, vystoupili jsme z loděk, a konečně jsme se dostali do cíle.Čekal tam na nás velký piknik, možnost koupit si suvenýry a v neposlední řadě chatky na přenocování. Některé byly dokonce i na stromě, takže v nich byl výhled na hvězdy.

  No a druhý den ráno po probuzení jsme se všichni vrátili (živí a zdraví) zpátky do hradu.

(za sepsání akcí děkuju následujícím studentům: Malcolm Torkel Flint ; Miranda Maybo ; Mikaila Fleming ; Faith Brooks ; London Nyan Grey ; Luna Filoména Fosseyová & moje maličkost)

A tímto článkem se s vámi zároveň loučím, užijte si prázdniny a uvidíme se znovu v září!

Tagy: akce, konec roku, studenti, Zmijozel

Komentáře jsou uzavřeny.