Na začátku školního roku si studenti havraspárské koleje sedli, dali bystré hlavy dohromady a nalinkovali si aktivity na celý školní rok dopředu. Dobře, zas až tak pilní nebyli, ovšem vznesli několik nápadů a tipů na to, jak trávit své volné chvíle na Hradě. Kromě toho, že se rozhodli sportovat, zalíbila se jim i myšlenka hraní společenských her.
Jestli je něco, co nemám ráda, tak…no vlastně nemám ráda spoustu věcí. Takže jinak. Je hodně věcí, které nemám ráda a jedním z nich je dávání dárků. Asi tak před šesti lety jsem vyčerpala veškerou svojí inspiraci a od té doby nikdy nevím co komu dát.
Oslavování svátků a dávání dárků by přece nemělo být stresující. Měli bychom si to užít v klidu a pohodě, nebo ne?
Číst dál…
Poznámka šéfredaktora Wilsoňáka: Série „První rok v Bradavicích“ k nám zavítala od nadané mladé modré žurnalistky Madeleine snad jako na zavolanou. Jsem přesvědčem o tom, že něco takového nám v Bradavičníku již dlouho chybělo. Však každý z nás si prošel něčím podobným, a tak věřím, že pro Vás, čtenáře, bude snadné se s Madeleininými postřehy a pocity identifikovat. Na nic tehdy nečekejte a neváhejte se pustit do čtení!
První rok v Bradavicích
Část 1. – Odjezd a rozřazování
V první řadě bych chtěl říct, že já jsem extrémně líný člověk. Na jednu stranu sice hrozně rád pomáhám svému okolí, na tu druhou bych ale nejradši splynul s gaučem, když mě máma poprosí, abych doma trochu poklidil nebo umyl nádobí. V takových situacích sklopím hlavu a předstírám, že jsem neviditelný.
Môj život bol donedávna pokojným, tak pokojným ako život mudlovského dieťaťa môže byť. A ostal by pokojným zrejme ešte veľmi dlho, lenže to by k nám do dvora nesmela priletieť cudzia sova so zvláštnym listom… Svoj prvý list do Bradavíc som spálila rýchlejšie, ako si ho otec všimol, druhú sovu som však nechytila a tak začal môj príbeh. Otec ma nasadil do auta a odviezol ma do Londýna a na Šikmej uličke som zažila svoj prvý kultúrny šok. Nevedela som, čo odo mňa ten divný chlapík v starom obchode chce, keď mi začal do ruky pchať akýsi kus dreva, ktorý, ako som neskôr zistila, nazývajú prútikom…
V kouzelných formulích jsme dostali úkol sepsat příběh o kouzle Periculo. Po jeho vyhodnocení jsem se rozhodl se s o něj s vámi podělit.
Na Vánoce tohoto roku jsem se těšila víc, než na ty ostatní. Znamenalo to, že čtyři dlouhé měsíce plné učení hodím za hlavu a konečně strávím trochu času v obýváku, zabalená do tlusté deky, s teplými ponožkami na nohou a u krbu. Měla jsem naplánováno, že s rodiči upeču cukroví, tentokrát – bez keců – ozdobím Vánoční stromeček a výjimečně nebudu štěkat na sestru, kdykoli se ke mně přiblíží na víc jak pět metrů. Naplánovala jsem si zkrátka krásnou domácí pohodu, koulovačky, sledování sněhu za oknem a válení sněhuláka. Po nastoupení do vlaku jsem cítila jakousi pohodu u srdíčka.
Vánoce už jsou dávno za námi a jsme teď už skoro 14 dní zpátky ve škole. Jeden by řekl, že člověk bude mít ještě pořád dostatek energie v zásobě, aby mohl nějak normálně fungovat. Ale to byste nemohli být v páťáku a připravovat se na zkoušky NKÚ. Hned po návratu do školy mě zavalilo tolik úkolů, že mám chuť je všechny rituálně spálit v krbu u nás ve spolce a vyhlásit si další prázdniny, které budou trvat tři měsíce.
Přemýšleli jste někdy o tom, proč si s některými lidmi nerozumíme a s jinými naopak ano? Trápí vás, když se s někým pohádáte? Proč některé lidi nenávidíme? Proč láska někdy tak moc bolí? Proč, když se nám něco začne dařit, něco jiného se začne otřásat v základech? Proč život není spravedlivý? Proč žijeme v této divné a složité době? Proč se nám kvůli některým lidí hrnou slzy do očí? Proč?
Školský rok začal pred pár mesiacmi a na študentov prišla povinnosť zapísať si predmety, ktoré chcú tento rok študovať. Tí mladší z nás mali dokonca možnosť vybrať si aj profesora, ktorý ich tento predmet bude učiť.