V první řadě bych chtěl říct, že já jsem extrémně líný člověk. Na jednu stranu sice hrozně rád pomáhám svému okolí, na tu druhou bych ale nejradši splynul s gaučem, když mě máma poprosí, abych doma trochu poklidil nebo umyl nádobí. V takových situacích sklopím hlavu a předstírám, že jsem neviditelný.
Rozeznávám ale časy, kdy prostě vím, že se nehodí věci odkládat nebo se na ně vykašlat. Někdy si prostě člověk nemůže dovolit ten luxus nic nedělání. No a pak je tady samozřejmě ten problém s tím, že se ty úkoly pak hromadí a hromadí, až vás to úplně přeroste, že ano. No a tak jsem přešel na metodu plánování.
Není to tak lehké, jak to vypadá, protože musíte plánovat věci hodně dopředu a vždycky se naskytne něco, co do svého diáře najednou musíte připsat a občas zjistíte, že se vám to do plánu nevejde a že opět nestíháte. Proto je důležité rozvrhnout si věci vždy tak, abyste stále měli rezervu.
Rozeberu to na příkladu: v pondělí dostanete úkol, který se má odevzdat za týden – tedy příští pondělí. Každý normální člověk by si asi řekl, že to nechá až na víkend, a následně dopadne tak, že ho začne psát v neděli před půlnocí. Ale to je špatně! Je potřeba úkol napsat co nejdřív – nikdy nemáte dopředu jistotu, že později budete mít dostatek času na napsání všech úkolů (a, bohužel, s tímto mám třeba já letos obrovské problémy…).
Funkční rozvržení času je obrovské umění, ve kterém bych se jednou chtěl opravdu zdokonalit. Myslím, že poslední dobou se mi to daří lépe než dřív, začal jsem se například více věnovat svým povinnostem okolo Bradavičníku, avšak stále mám obrovské mezery a vím, že lenost v nich hraje hodně velkou roli. Díky svému pokroku v plánování úkolů jsem však taktéž poznal, že není možné věnovat se všemu.
Tak si vezměte například můj post ve famfrpálovém týmu. Když jdu na trénink, večer přijdu na kolej a najednou už se mi vůbec nic nechce dělat, protože jsem vyčerpaný a unavený, a tak si řeknu, že ostatní věci nechám na zítřek. Zítra ale není kdy se věnovat odloženým povinnostem, a tak jsem náhle opět ve skluzu. Proto teď vážně uvažuji o uvolnění svého postu.
Ohledně lenosti však existuje jenom jeden jediný způsob, jak vstát ze židle a začít něco dělat. Vůle. Musíte mít vůli a hlavně musíte chtít, bez toho to nepůjde. Zkuste si například představit, co se stane, když svůj úkol nesplníte, koho všechno zklamete a jaké to bude mít následky pro vás. No tak, není přeci lepší se takovým věcem rovnou vyvarovat? Takže se zvedněte, napište ten úkol, připravte si tu prezentaci, udělejte dvacet sklapovaček! Hned vám bude líp.
Podepsán: Michael J. Wilson, šéfredaktor za Havraspár
Tagy: lenost, plánování, rady, rozvržení času, time management