Poznámka šéfredaktora Wilsoňáka: Série „První rok v Bradavicích“ k nám zavítala od nadané mladé modré žurnalistky Madeleine snad jako na zavolanou. Jsem přesvědčem o tom, že něco takového nám v Bradavičníku již dlouho chybělo. Však každý z nás si prošel něčím podobným, a tak věřím, že pro Vás, čtenáře, bude snadné se s Madeleininými postřehy a pocity identifikovat. Na nic tehdy nečekejte a neváhejte se pustit do čtení!
První rok v Bradavicích
Část 1. – Odjezd a rozřazování
Jistě to všichni znáte. Začátek školy znamená konec prázdnin a začátek povinností, čili se není na co těšit. Pro většinu z vás byl letošek postě dalším školním rokem v dlouhé řadě, ale pomyslete na ty, u nichž se jednalo o premiéru! Začátky totiž obvykle bývají docela krušné. A jedná-li se o začátek v novém prostředí, mezi zcela cizími lidmi, v kompetně jiném světě, platí to dvojnásob.
Do školy jsem se opravdu moc těšila, o čemž dosti výmluvně svědčí skutečnost, že již měsíc před odjezdem jsem měla nakoupené všechny pomůcky a mou největší starostí bylo to, jestli si s sebou beru pro svou sovu dost krmiva a pamlsků. V den nástupu na Bradavický expres však začalo jít do tuhého:
„Máš všechno zabaleno? Nechci, aby ti něco chybělo…“
„Ano, teto, mám všechno. Víš, já mám trochu strach. Vážně netušíš, jak škola bude vypadat?“
„Holčičko, o tomhle už jsme přece muvili. Ráda bych ti pomohla, ale já opravdu nemám ponětí, jak to ve škole vypadá. Nezapomínej, že jsem studovala v Novém Kruvalu.“
„A přijdou mi rodiče zamávat k vlaku?“
„Obávám se, že ne. Víš přece, že z toho nemají radost. Možná se to časem změní.“
„Ale teto…“
„Dost, už jsem řekla. Soustřeď se na studium, to je teď podstatné, nic jiného se stejně dělat nedá. Netrap se tím, co nemůžeš změnit. Přestaň se ohlížet zpět, ode dneška už se dívej jenom dopředu, rozumíš?“
„Ano, teto, máš pravdu. Jako vždycky.“
„Ovšemže mám, holčičko. Před lety jsem byla ve stejné pozici a rozhodla jsem se správně. Pomůžu ti udělat to samé.“
„Babička Grace se na tebe za nadání taky zlobila? To jsi mi nikdy neřekla! Takže to proto…“
„Madeleine, teď to nemá cenu řešit. Tvůj vlak odjíždí za hodinu, musíme si pospíšit.“
Tak jsem za sebou nechala složitou situaci v rodině a vyrazila vstříc nové škole a novému životu. Jízda vlakem proběhla bez větších komplikací (možná proto, že většinu cesty jsem prospala), nicméně zařazování mi to bohatě vynahradilo. Při vstupu do síně mě opustil až do té doby pilně udržovaný klid, nervozita dostoupila vrcholu. A pak začalo vyvolávání jmen.
To moje zeznělo nečekaně brzy. Prosím, prosím, hlavně ať mě zařadí do té srávné koleje. Nemůžou se přece splést, nebo ano? Nějak takto zněly mé modlitby, zatímco jsem mířila k židličce pro budoucí prváky. A co když mi bude řečeno, že jsem tu omylem a mám jet domů? Jenom to ne! Nejvíce mě překvapil tón klobouku. Člověk očekává slavnostní hromování, ale mně se dostalo jenom ledabylého: „Myslím si, že Havraspár pro tebe bude to pravé!“ No, stejně moje srdce bušilo tak hlasitě, že jsem ta slova skoro přeslechla. Ke správnému stolu jsem se posadila jenom proto, že na mě několik modrých mávalo. To bylo mé jediné štěstí, jinak bych byla hned první den s to udělat pěkné faux pas tím, že bych usedla ke stolu cizí koleje.
Asi teď očekáváte zakončení typu: „pak již šlo všechno jako po másle“. Omyl! Ten pravý horor teprve začal. Cože? Zajímá vás jaký? No, to si budete muset počkat do příště…
Ine Mallory
Tagy: Bradavice, nový život, poprvé, prvák, rozloučení