Na Vánoce tohoto roku jsem se těšila víc, než na ty ostatní. Znamenalo to, že čtyři dlouhé měsíce plné učení hodím za hlavu a konečně strávím trochu času v obýváku, zabalená do tlusté deky, s teplými ponožkami na nohou a u krbu. Měla jsem naplánováno, že s rodiči upeču cukroví, tentokrát – bez keců – ozdobím Vánoční stromeček a výjimečně nebudu štěkat na sestru, kdykoli se ke mně přiblíží na víc jak pět metrů. Naplánovala jsem si zkrátka krásnou domácí pohodu, koulovačky, sledování sněhu za oknem a válení sněhuláka. Po nastoupení do vlaku jsem cítila jakousi pohodu u srdíčka.
Vánoční nákupy dárků pro kamarády mi zabraly několik dlouhých hodin. Nakonec jsem došla k závěru, že kupovat maličkosti na Příčné ulici nemá smysl, protože mě každou chvílí někdo zastavil a ptal se mě, co to mám v nákupní tašce. Po chvíli mě přestalo bavit odpovídat: „puding“ a raději jsem zamířila do mudlovských uliček. Po nákupech v Děravém Kotli jsem si vyzvedla kufr a zamířila domů.
Šok. Nenašla jsem žádný Vánoční stromeček, výzdobu a domov dokonce nebyl ani provoněn pečivem. Naopak, moje rodina měla všechno všude rozházené, všude samé kufry, plavky… jenom jsem na ty existence vypoulila oči a ptala se: „co to krucinál má znamenat?“. Dostalo se mi prostě odpovědi: „Jedeme na Vánoce do Egypta, sbal se.“
Nebyla jsem moc nadšená. Víte, já nejsem zrovna dobrý cestovatel, za celý svůj život jsem se podívala jen na řecký ostrov Kréta a Egypt mě zrovna dvakrát nelákal. Žádné stromečky, žádný sníh, jenom moře. Moře. Trapný moře. A určo bude v zimě studený.
Z kufru jsem vyházela všechny nepotřebné věci – tedy špinavé ponožky, učebnice a zkrátka všechno, co mi dennodenně zatěžuje záda – a začala jsem balit. Jako první mi přišly pod ruku hygienické potřeby, potom nějaký ten ručník, plavky a základní oblečení. Odlétali jsme 20. 12. 2088 a vraceli se 3. 1. 2089. Což znamenalo žádné koulovačky, žádné stavění sněhuláků a žádné místo u teploučkého krbu.
Odlétali jsme v 00:32, takže jsem si po náročné cestě z Bradavic nestihla ani odpočinout. Můj slib – a to ten, že v žádném případě nebudu protivná, ale miloučká hodná Effynka – se rozplynul jak pára nad hrncem, všechno mi v tak brzkou ranní hodinu lezlo na nervy. Letěli jsme přes tři hodiny a jediná věc, která mi byla schopna zvednout náladu – kromě toho, že to letadlo spadne a já budu mít konečně pokoj -, byl docela pěkný steward. Jo, musím uznat, že ten byl fajn. Supr-pjupr.
Když jsme dorazili na hotel, všichni jsme padli do postelí a na pár hodin usli. Probuzení přišlo v deset hodin dopoledne, kdy jsme zjistili, že jsme tak trochu zaspali snídani… chvíli trvalo, než jsme si zažili nový režim, než jsme si zvykli na posun času a na to, že ve skutečnosti Vánoce jsou.
Přes počáteční neduhy byly Vánoce v Egyptě pro mě jedny z nejlepších. Sice jsem si neužila sněhu, naopak jsem u sebe měla spoustu sluníčka. Poznala jsem spoustu lidí z Anglie, kteří se také rozhodli slavit ve vedru. Všichni na pláži nosili Santovské čepičky, se sestrou jsme dostaly spoustu Egyptských-Vánočních dárků. Ačkoli se mi to nezdálo, v Egyptě jsem si odpočinula daleko víc než doma. Nikdo nikam nespěchal, nepospíchal a ani nebylo potřeba balícího papíru na dárky. Dokonce i se sestrou byla nějaká řeč a naši rodiče nás pustili dokonce sami ven.
Závěrem chci říct, že dovolenou přes Vánoce mohu jen doporučit. A také se chci tímto omluvit svým přátelům, kteří ode mě nedostali o Vánocích dárek: poslala jsem je všechny přes zásilkovou službu a zatím nedorazily. Tak mě prosím nebijte, ano? A taky se mi nesmějte za to, že jsem poprvý v životě zhnědla. Já vím, je to divný. A taky se chci omluvit svojí sestře za to, že když mě probudila v sedm ráno, tak jsem ji kousla. A tak.
S láskou, Effy