Milý Bradavičníku,
Dnes jsem měl nultou hodinu. Bídný start k ještě bídnějšímu dni. Musel jsem vstát v 6 hodin, abych se stihl dohrabat k schodišti, které prostě nikdy není tam, kde ho potřebuješ. Přemýšlel jsem o tom, jaká by to byla noční můra – dorazit pozdě na hodinu pana Lawryho (však víte, kolejní a tak, jsme dobrý kámoši, nechci si to rozházet), a posledních pár schodišť jsem seběhl (člověk pak ani vůbec nepotřebuje žádnej jinej sport).
Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak doopravdy těžké je dostat se z jedné hodiny na druhou? Je to, jako kdybychom museli vyšplhat nějaký velký kopec (tím myslím všechna ta schodiště a ty spletité chodby), jenom abychom za ním našli Mount Everest (to je všechna ta práce, která nás čeká v hodinách a mimo ně). Je to vůbec legální? Takováhle tortura?
Nicméně jsem na hodinu dorazil včas. To byl vrchol mého dne, klimax pomyslné Freytagovy pyramidy zobrazující mé štěstí. A pak to šlo všechno z kopce (nebo teda z hory, když už jsme jednou překonali ta schodiště). Přišel úkol z Jasnovidectví a aniž bych vůbec úkol splnil (protože to prostě nejde – fyzicky ani psychicky… a vlastně ani teoreticky), už jsem si představoval, jak moje známky sletí dolů jako atomová bomba na Nagasaki a to vůbec bez jakéhokoliv BUM.
A pak je tady Alchymie a Výroba magických předmětů. Nikdy bych nevolil okružní běh kolem celých pozemků Bradavic raději než psaní úkolu na téma Alchymie versus Lektvary. A jak mám jako vědět, kterej druh šutru se víc hodí pro kamenná kyvadla?
A pak je tu Bradavičník; na jednu stranu světlo na konci tunelu, na tu druhou zdroj další vlny stresu. No tak se na to podívej! Někteří redaktoři (ať jim zdravíčko slouží, jsou to božani) publikují víc než já! Nevím, jestli to mám brát jako známku toho, že jsem dobrý šéfredaktor a daří se mi shánět pisatele s novými články, nebo toho, že jsem špatný šéfredaktor, protože ostatní redaktory svým nízkým počtem článků špatně vedu.
Ale víš, Bradavičníku, co mě vždycky nakopne? Kakao. A čokoládový muffiny. A asi už je to fakt děsně klišé, ale to pomyšlení, že na mě takové pohoštění čeká pokaždé, když vkročím do Havraspárské společenské místnosti, mě donutí dokončit práci, kterou jsem začal, rychleji. Popřípadě se s úkolem usadím do jednoho z pohodlných křesel před krbem a muffin uždibuji u psaní. Je to prostě taková ta každodenní idyla, člověk pak už skoro nepotřebuje nic jiného, jak si hoví.
A to si myslím, že je fakt nejdůležitější. Umět si najít nějaký koutek pohody, kde si můžeš oddychnout po náročném dni, testu či třeba vysilujícím famfrpálovém tréninku.
No, tak zase příště, Bradavičníku.
Tagy: deníček, jídlo, neposlušné schodiště, težká škola, výlev