Bradavičník

Přemýšleli jste někdy o tom, kolikrát za den nám někdo položí otázku? A tím nemyslím jen tak ledajakou, ale otázku, na kterou se dá odpovědět buď ano, nebo ne. A jak často na takovou otázku odpovíte ne?
Ve snaze najít nápad na článek, jsem se rozhodla uspořádat menší „experiment“. Rozhodla jsem se projít celým jedním dnem tak, abych na všechny otázky tohoto typu odpověděla ano. A aby nikdo nemohl tvrdit, že si to celé vymýšlím, tak jsem sebou vzala dobrovolníka, který to celé sledoval a případně může potvrdit, že je to pravda.

Byla to sobota. Už si ani nepamatuji datum. Den začal vlastně celkem jednoduchou otázkou. Respektive informací o tom, co dneska hodlám dělat. Na to se mě můj nejmenovaný dobrovolník (kdyby si to přece jen někdo chtěl ověřovat, tak mi napište sovu, já jeho identitu odhalím) zeptal, jestli bychom se nejdřív alespoň mohli nasnídat. Vzhledem k tomu, co jsem před chvíli slíbila, byla moje odpověď jasné ANO.
V duchu jsem se pak modlila aby jednoduchá otázka „jdeme na snídani?“ byla ten den první a poslední, i kdyby to znamenalo, že bych svůj experiment mohla zabalit. Teddyžel to tak nebylo. Někdy v půlce snídaně nás vyrušilo jakési dítko. Těžko říct, kolik mu mohlo být. Hádala bych to na prváka? No, to je celkem jedno. Prostě nám oznámil, že se mu ztratila krysa (hádám, že to byl jeho mazlíček?). A jestli bychom mu jí mohli pomoct hledat. Normálně bych se dobrovolně na pátrací akci po kryse vážně nehlásila. Ale co jsem mohla dělat. ANO.

Následujících několik hodin jsem tak strávila pátráním po jakémsi hnědém hlodavci. Klučina tvrdil, že se určitě nemohl ztratit daleko, skoro nikdy totiž neopouštěl ložnice, takže bude nejpravděpodobnější, že se schovává někde ve spolce.
Prolezli jsme snad všechny možné (i nemožné) kouty naší společenské místnosti, ale krysa nikde. Oblečení jsme měli špinavé, jako kdybychom si ho týden neměnili. A teprve potom, co jsme všechno prohledali dvakrát, jsme tu škodolibou zvěř objevili pod sedacím polštářem na křesle. Mám takové neblahé tušení, že ta myš hodlala spáchat sebevraždu zasednutím, ale zase se moc nevzpouzela, když jsme jí vraceli majiteli, tak snad svojí depresi překonala.

Myslela jsem si, že budeme mít chvíli klid. Ale to se k nám přihnala jedna dívka a ptala se nás, jestli bychom jí mohli pomoct s úkolem. No co jiného na to říct, než, že ANO.
Slečna nám následně na to oznámila, že její úkol spočívá v tom, že si má vyzkoušet kouzlo Colorius. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby se ovšem nerozhodla, že si ho bude zkoušet zrovna na nás. Asi by mě nikdy nenapadlo, že bych mohla vypadat dobře s růžovými vlasy a zeleno-modrým obočím. Slečna si to ale očividně myslela, protože přesně tak mě obarvila. Když pak byla s naší novou image hotová, tak nám poděkovala a utekla do ložnic. Odtamtud se po chvíli začal ozývat smích, takže se mi definitivně potvrdila domněnka, že s z nás slečna dělala jen srandu. Každopádně jsem nás uvedla do normálního stavu a vydali jsme se na oběd.

Už-už jsme si sedali, když se k nám přiřítil nějaký kluk a zeptal se nás, jestli bychom mohli dělat rozhodčí v jejich závodech. Normálně bych se asi alespoň zeptala na to, o jaké závody jde, ale teď jsem musela na všechno odpovídat jen jednou stranou, takže jsem prostře řekla ANO a následovala ho na nádvoří.
Teprve tam jsme zjistili, že se jedná o šnečí závody. Parta, asi šesti kluků, se rozhodla nachytat na nádvoří šneky, nakreslit na zem dráhu a počkat, který z nich tam doleze jako první. Já jsem měla z nějakého důvodu dělat rozhodčího. No fajn. To jsem ale netušila, že to bude zábava na několik hodin. Věřte tomu, nebo ne, ale šneci jsou sakra pomalá stvoření. A ta dráha byla dlouhá, a někteří navíc neustále odbočovali z trasy a museli být postaveni zpátky na start. A myslím, že bych tam možná seděla ještě doteď, kdyby nevyběhla ven banda rozjívených prváků, kteří hráli na honěnou a přitom nám omylem rozmašírovali půlku závodících.

Vlastně jsem za to byla docela vděčná. Hladově jsme se vrátili do hradu, akorát tak včas na večeři. Upřímně jsem doufala, že už nás nikdo s dalšími otázkami vyrušovat nebude. A vlastně se mi to skoro splnilo. Už jsme byli na cestě zpátky do společenské místnosti, když nás zastavila jedna dívka. Požádala nás, abychom jí tam pohlídali věci, že se musí vrátit pro koště a nechce se jí tam s tím táhnout. Tak co jsme na to mohli říct jiného než ANO?
To jsem netušila, že budu tvrdnout asi hodinu na chodbě a čekat, až se slečna milostivě vrátí s koštětem. Nakonec se fakt vrátila a ještě se „omluvila“, že se zakecala. Paráda. Takže jsme se konečně dostali zpátky do místnosti, kde už padla poslední otázka onoho dne. Můžeme už konečně jít spát? ANO.

Vlastně ani nevím, co jsem si tímhle experimentem chtěla dokázat, nebo co jsem doufala, že zjistím. Přišla jsem tak maximálně to, že když na všechno odpovídáte ano, dostanete se do hodně divných situací a ještě jste na konci dne naprosto fyzicky vyčerpaní.
Myslím, že nic podobného už nikdy zkoušet nebudu.

Tagy: experiment, studenti

Jeden komentář