Protože podivnosti na chodbách školy slyšíme dennodenně, přidávám další zaslechnuté rozhovory.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zaslechnuto na hradě III.
Znáte novoroční předsevzetí? Vsadím se, že ano. Jestli jste si je nikdy nedávali, tak jste o nich určitě minimálně jednou slyšeli. Otázka je, proč se dělají, protože proč by nový rok měl být jiný než ten předcházející? Proč bychom měli mít v novém roce vůli dodržet něco, co jsme v předcházejících letech nedodržovali?
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Naprosto nedůležitá úvaha
Milý Bradavičníku,
Dnes jsem měl nultou hodinu. Bídný start k ještě bídnějšímu dni. Musel jsem vstát v 6 hodin, abych se stihl dohrabat k schodišti, které prostě nikdy není tam, kde ho potřebuješ. Přemýšlel jsem o tom, jaká by to byla noční můra – dorazit pozdě na hodinu pana Lawryho (však víte, kolejní a tak, jsme dobrý kámoši, nechci si to rozházet), a posledních pár schodišť jsem seběhl (člověk pak ani vůbec nepotřebuje žádnej jinej sport).
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Milý Bradavičníku…
Co ze srdce nenávidím
Každý má své fobie, které ho nutí propadat panice. Takových věcí je ale jenom omezený počet, nemůžeme se přeci bát celého světa, to dá rozum. No a pak jsou tu rušivé elementy podobného ražení. Nevyvolávají sice slepou bázeň, ale ze židle dokáží nadzvednout spolehlivě. Hádáte správně, hovořím o věcech nikoli děsivých, nýbrž otravných. Mnohdy tak otravných, že dovádějí až k zuřivosti. A dle mého názoru jsou takovéto prvky snad ještě horší než ty největší strachy. Proč? Inu, setkáváme se s nimi každý den, jsou všude a je težké se jim bránit.
Zde je hitparáda spolehlivých kazitelů mého pěkného dne:
RANNÍ VSTÁVÁNÍ
Tak s tímhle jsem na štíru už mnoho let. Vážně, spánek je přece nádherná věc, tak proč jí nevyužít v plné míře? Ne, někdo nepříliš inteligentní vymyslel brzké vstávání. Zcela upřímně, když jste vzbuzeni v 5:00, není mnoho věcí, které by jste udělali raději než zase si lehnout. Já obvykle ještě mívám chuť vraždit, ale to se přeci jenom nehodí. Chápu, že někdy je to nutné, ale opravdu by nemohly hodiny začínat až někdy po poledni? Tímhle by se měl někdo vážně začít zabývat.
DOMÁCÍ ÚKOLY
Tohle bych asi měla lépe vysvětlit: psaní domácích úkolů mi nijak zvlášť nevadí, nicméně má to jedno velké ale. Jsou prostě chvíle, kdy je člověk časově vytíženější než obvykle. A právě tehdy se úkoly zdají být mimořádně otravné. Ach, to načasování!
ŠPINAVÁ ŠKOLNÍ UNIFORMA
Každý z nás si přeje vypadat trochu k světu. Ať už je váš vkus jakýkoliv, jedním si buďte jisti – bez školní uniformy to prostě nepůjde. Ostatně, komu by se chtělo psát tresty? Uniforma se zdá nezbytnou a každý student se s ní musí chtě nechtě potýkat. Nastávají však komplikace: ne vždy jsou všechny části kompletu ve zvela ideálním stavu. Znáte to, tu se na kravatě zjeví trochu hráškové polévky, která byla včera k obědu, tu je hábit potřísněn jakýmsi težko odstranitelným popraškem, o zablácených nohavicích u kalhot ani nemluvě. V případě, že momentálně nedisponujete adekvátním kusem oblečení jakožto náhradou za ten špinavý, máte jen dvě možnosti: inkriminovanou část oděvu vypustit, v případě, že se jedná o něco tak zásadního jako kalhoty nebo košili, pak oblečením civilním, nebo jít prostě v ošacení umazaném. Třebaže o stav své uniformy dbám, i mně se takováto nepříjemnost přihodila. Věřte, celý den pobíhat po Hradě s červeným flíčkem na zádech není nic příjemného.
ČASY SNÍDANÍ, OBĚDŮ A VEČEŘÍ
Strava je na hradě vážně vynikající, o tom není sporu. Avšak problém je v času servírování. Určitě se vám už někdy stalo, že jste do Velké síně přišli chvilku po době pro jídlo vyhrazené a mohli jste tak akorát sledovat, jak se vám chody rozplývají před očima. Brousíte si zuby na pečené kuře, ale ouha! Než se pro porci stačíte natáhnout, zmizí. S tím by vážně měl někdo něco udělat, dalo by se tak pŕedejít velkému množství zdeptaných tváří a pokažených dní.
VEČERKA
No, tohle snad není potřeba ani komentovat. Venku fouká vlahý vítr, hvězdy svítí a noc vybízí k bližšímu prozkoumání. Kdo by dokázal odolat? Zábava takového ražení je ovšem Školním řádem postavena mimo zákon. Vážně škoda…
Na světě se určitě najde spousta dalších věcí, ktere zrovna legrací nezavánějí (třeba takové chuťovky jako vytírání a mytí nádobí určitě), ale to patří do starého života. Ve škole máme prostě jiné starosti. A co dokáže hnout žlučí vám?
Ine Mallory
Každý má své fobie, které ho nutí propadat panice. Takových věcí je ale jenom omezený počet, nemůžeme se přeci bát celého světa, to dá rozum. No a pak jsou tu rušivé elementy podobného ražení. Nevyvolávají sice slepou bázeň, ale ze židle dokáží nadzvednout spolehlivě. Hádáte správně, hovořím o věcech nikoli děsivých, nýbrž otravných. Mnohdy tak otravných, že dovádějí až k zuřivosti. A dle mého názoru jsou takovéto prvky snad ještě horší než ty největší strachy. Proč? Inu, setkáváme se s nimi každý den, jsou všude a je težké se jim bránit.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Co ze srdce nenávidím
Přináším pro naše čtenáře dalších pár hlášek, zaslechnutých na hradě.
Číst dál…
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zaslechnuto na hradě II.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První rok v Bradavicích – Část 2.
Když se tak procházíte po škole, občas zaslechnete nějakou kurióznost, která vás pobaví. Ať už je vytržená z kontextu, nebo je prostě a jednoduše absurdní. Poslední dobou jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych některé z nich mohla zveřejnit, aby se pobavili i čtenáři Bradavičníku.
Číst dál…
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zaslechnuto na hradě I.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Óda na spánek
05
Pro
Jak sportujeme, část I.
Napsal/a Rubrika: Hadí Jazyk, Ve školní lavici, Zeleným inkoustem, Zmijozel
Jak se k vám jistě doneslo, nebo taky nedoneslo, těžko říct jak funguje předávání mezikolejních informací. No nic, pokud nejste zelení, tak tohle možná nevíte, ale pokud jste, tak pravděpodobně ano. Už tři roky vedu Sportovní Spolek, kde se zaměřujeme na všemožné sportovní aktivity, které slouží hlavně pro odreagování a pobavení.
Tenhle rok ho vedu s druhou naší zelenou perfektkou Mikailou. Zajímá vás, o co jste přišli? V tom případě hurá do čtení.
Číst dál…
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak sportujeme, část I.
Je téměř 10 hodin ráno 8. února 2089. Teplota bloumá někde pod nulou a na nádvoří Bradavického hradu se schází profesor Rein s pár studenty, kteří u něj navštěvují hodiny dějin pro šestý ročník, ale i jiní, kteří jsou prostě jen nadšenci do dějin (nebo se možná jen na chvíli chtějí dostat z hradu).
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Reportáž ze školní exkurze k Lovcům pokladů