První rok v Bradavicích
Část 2. – „Obyčejný“ školní den
Stres ze zařazování pominul, slavnostní nálada opadla, studenti začínají pomalu chodit na běžné vyučovací hodiny – vše se vrací do zajetých kolejí streotypu. Z předškoláků se stali plnohodnotní studenti a teď je na nich, jak se dokáží začlenit. Kolej a patroni sice mohou pomoci (zcela upřímě bych už jinak touhle dobou byla u svatého Munga na oddělení pro duševně choré), ale nikdo vás nebude vodit za ručičku do každé učebny.
Jak jsem se s tímto popasovala já? To se raději ani neptejte. No tak dobrá, když to chcete slyšet, máte to mít. Ale ujišťuji vás, že když se opravdu vžijete do mé kůže, uvidíte Hrad jinýma očima.
Asi by se hodilo začít tím, že jsem zaspala – taková formulka dobře omlouvá časový skluz a pozdní příchody. Opak byl ale pravdou. Vstala jsem přesně podle plánu. Nedovedu si vysvětlit, co se přesně stalo – možná jsem si moc dlouho vázala kravatu, vytvářela z neposlušných vlasů drdol nebo krmila svou sovu, opravdu nevím – jisté ale bylo to, že souhrn okolností zapříčinil, že jsem v pokoji strávila o půl hodiny více času, než kolik jsem si vyhradila. Toto jsem se rozhodla vyvážit přeskočením kroku s názvem snídaně ve Velké síni. Nakonec mi to málem bylo houby platné, do učebny jsem dotazila půl minuty před profesorem. Můžu snad za to, že nevím, že lektvary se učí ve sklepení? Jeden by čekal, že smrady z přísad se budou lynout z té čtvercové místnosti v sedmém patře…
Nyní si dovolím uvést svůj vnitřní monolog, který nejlépe dokresluje beznaděj a zoufalství prvních dnů:
„Jak tady mám přežít dalších sedm let? To přece nikdy nezvládnu, už teď je ze mě ztracený případ. Není to škola, ale blázinec! Někomu tu kručí v břiše… sakra, to jsem přece já! Tu snídani jsem neměla vynechávat. Ale co, do oběda to vydržím, všechno bude dobré. Hloupost, nic nebude dobré! Ani nevím, kde se učí kouzelné formule. A mám pak vůbec zamířit právě tam? Jestli ne, tak mi nezbude nic jiného než se vrátit do ložnice, sbalit si kufr a požádat o ukončení studia z důvodu absence jakékoliv časové a prostorové orientace. Jo, ztracený případ, přesně to jsem.“
Když jsem byli profesorem propuštěni, odnášela jsem si ruličku pergamenu s poznámkami bezmyšlenkovitě přepsanými z tabule (kromě mého ostrého písma byl pergamen pokryt také fůrou nevzhledných kaňek). Brk jsem si ovšem vzít opomněla. Ani nevím, jak jsem ve svém mírně apatickém stavu našla správné učebny následujících dvou hodin. Můj anděl strážný pravděpodobně prožil nejpilnější okamžiky své existence.
Po obědě mi zbývalo něco kolem půl hodiny volného času. Kdybych se byla bývala rozhodla pro poklidné lenošení! Ne, chtěla jsem tetě poslat sovou vzkaz, něco typu: „Žiju. Zatím.“ Přesná poloha sovince mi bohužel známa nebyla, čili jsem směřovala dotaz pro její zjištění na jednoho studenta vyššího ročníku. Dotyčný byl sice mimořádně ochotný, ale v jeho řeči nebylo nesnadné se ztratit. Pochytila jsem slova „jižní věž“, „schody“ a „propadat se“. Dobrá zpráva zněla, že jsem přibližně tušila, kde sovinec je (student před odchodem výmluvně mávnul rukou kamsi vzhůru). Ta špatná, že jsem se tam bála jít. Schody se propadají, bušilo mi v hlavě s každým úderem srdce stále hlasitěji. Půjdu po nich, ony zmizí, spadnu a nezbude ze mě nic víc než mastný flek. Asi se nebudete divit, když řeknu, že následný výstup patřil k fyzicky nejvíce vyčerpávajícím činnostem v mém životě. Ono viset na zábradlí a nahoru se přitahovat výlučně silou rukou bez použití opory dolních končetin netrénovanému člověku zrovna moc nepřidá… Po překonání dvou pater jsem to vzdala. Zbytek dne již proběhl bez větších zajímavostí – mimořádně se osvědčila taktika „přilep se na spolužáka, který má stejné hodiny jako ty (snad) a přinejmenším také mlhavé ponětí o tom, kam jde.“ Jen tak mimochodem, ten spolužák mi vysvětlil, že chůze po schodech se není třeba obávat a za to mu budu nadosmrti vděčná.
Ještě před tím, než jsem večer zalezla do postele a téměř okamžitě upadla do spánku hloubkou se podobajícímu spíš kómatu, jsem sebrala dost sil, abych sepsala souhrn prvního „klasického“ dne ve škole. Pokochejte se:
- jeden brk byl nenávratně ztracen, tři zlomeny
- dva svitky pergamenu zničeny kaňkami
- po dnešku mi vyrostlo minimálně patnáct šedivých vlasů
- nervy v kýblu, sebedůvěra v troskách
Výsedek:
- Přežila jsem, nic víc. Naštěstí ani míň.
Pro Bradavičník sepsala
Ine Mallory
Tagy: Bradavice, předměty, prvák, první ročník, první rok v bradavicích