Lektvary a neposlušný jazyk
Po zdárném přečkání pololetí by si jeden řekl, že ty nejkritičtější okamžiky jsou již zažehnány, nastupuje ospalý klid, až do čevnového uzavírání známek si můžeme oddychnout. I prváci se už ve škole docela vyznají a nepobíhají ztraceně po chodbách (pro ty, kdo četli i předešlý článek této série – ano, i má situace se výrazně zlepšila, přinejmenším si pamatuji, v jakém patře je přibližně která učebna). Všechno je v pořádku. Ach, rutina, sladká rutina! Takhle by to možná mohla býti pravda, nicméně to by se do hry nesměl zapojit i jeden zajímavý aspekt našeho ústavu – škodolibí profesoři.
No, teď bych to asi měla hezky rychle vysvětlit, než mi přiletí deset školních trestů pro urážku výše postavené osoby…
Zcela upřímně, ještě jsem se nesetkala s profesorem, který by byl vyloženě zapšklý a nesnášenlivý, právě naopak – většina je ochotna pomoci. Nemohu se však zbavit pocitu, že i profesoři, ostatně jako všichni lidé, se čas od času zachovají trochu škodolibě. Nejlepším příkladem byl náš úkol z lektvarů. Dlouho jsem zvažovala, zda tuto příhodu do cyklu „První rok v Bradavicích“ zahrnout, vskutku jsem byla na vážkách. Nakonec jsem tomuto článku přeci jen dala v hlavě pomyslnou zelenou a poslala jej – byť s obavami – redakci Bradavičníku. Svoboda slova stále platí, ne? (Jenom aby bylo zcela jasno a nevznikaly mýlky – tento článek nepíši s úmyslem kohokoliv poškodit, jedná se prostě o další školní eskapádu. Hlavně to, prosím, neberte jako útok na svojí osobu, pane… hm, raději už mlčím…)
Takže, žlutí jezevci, zelení hadi, rudí lvi a modří havrani, pěkně poslouchejte. Událo se to takto:
Na hodině lektvarů jsme míchali náš vlastní blábolivý lektvar. Na tom by nebylo nic zas až tak neobvyklého, nakonec jsme ale dostali námi vyrobeného lektvaru loknout. Ti se směsí špatně připravenou se napili trochy uklidňující směsi a šli na další hodinu, no a ti ostatní obdrželi omluvenku a s popleteným jazykem se klidili ze třídy. Ach, kéž by se mi tehdy byl býval ten lektvar nepovedl! Ten trapas, který jsem si mohla ušetřit!
Čekala mne hodina volna. Ještě s omluvenkou v ruce jsem dorazila do společenské místnosti Havraspáru. Neustálé mumlání jsem se snažila ze všech sil ignorovat – slova tlačící se vám na jazyk, aniž byste je byli schopni korigovat, nejsou vskutku nic příjemného. No a pak se začaly dít věci.
Jedna z mých spolužaček (podotýkám, že se příliš neznáme, tím méně spolu kamarádíme) se usadila do křesla naproti mně, usrkla kakaa a zaměřila oči mým směrem. Po nějaké době mi došlo, že by asi chtěla znát důvod toho neustálého žvanění. Na jejím místě bych příčinu asi hledala někde mezi rozpolcením osobnosti a samomluvou kompenzující osamělost. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že můj jazyk v jeho činnosti podporuje blábolivý lektvar, nikoliv vůle, nicméně z úst mi vycházely jenom nesmysly.
Přála jsem si to zastavit tak moc, že bych si snad i překousla vlastní jazyk. Po krákání dětských pořekadel už spolužačka jenom zavrtěla hlavou, zvedla se a opustila místnost.
„No super, teď si ještě myslí, že mi šplouchá na maják! Asi bych se měla smířit s tím, že kamarádky z nás nebudou. Prosím, hlavně ať tuhle příhodu po koleji neroztrubuje…“
Po pronesení této věty jsem se zarazila a s úlevou se chytla za hrdlo. Já mluvím! A mluvím úplně normálně! Zázrak, udál se zázrak!
Nic nadpřirozeného se samozřejmě nestalo. Aniž bych to postřehla, od konzumace lektvaru uplynula hodina a byla jsem vysvobozena. Sláva!
Nejspíš si teď říkáte, že opravdu nejsem normální: tuto příhodu jsem přeci chtěla utajit, nikoliv zveřejnit ve školních novinách, kde si ji může každý přečíst. Na druhou stranu, svět ani lidé v něm nejsou dokonalí. K čemu by tu byly trapné situace, kdyby neexistoval nikdo, kdo by se jim mohl smát? Možná taky chci ukázat, že pod mírně chladnou skořápkou mám i trochu smyslu pro humor. Nebo ne? Posuďte sami.
Ine Mallory