Ona se jmenovala Mara.
On se jmenoval Noah.
Ona měla ráda bílou.
On měl rád černou.
Ona byla blondýna.
On měl černé vlasy.
Ona ráda četla.
On knížky nesnášel.
Ona měla ráda ticho.
On rád mluvil.
Ona měla modré oči.
On je měl zelené.
Ona bydlela v malém domku na předměstí.
On bydlel ve velkém domě na venkově.
Neměli společného naprosto nic, kromě jednoho detailu. Oba se přihlásili do kouzelnického turnaje – Round the world, ve kterém vybraných 20 účastníků, náhodně spojených do dvojic, soutěžilo ve třech disciplínách. Výherce pak dostal exkluzivní zájezd do všech koutů čarodějnického světa, kde kromě objevování nových míst také měl šanci poznat kulturu v jakém vesnička žila.
Když se Mara přihlásila, nikdy ji nenapadlo, že by zrovna ona mohla být jeden z těch dvaceti šťastlivců, protože to byla nejpopulárnější kouzelnická soutěž, do které se pravidelně hlásili kouzelníci všech věkových kategorií a národností.
3. dubna ji však někdo zaklepal na dveře a jaké bylo její překvapení, když po otevření spatřila kouzelníka v jedovatě zeleném hábitu. Když ji oznámil, že byla vybrána jako soutěžící, div štěstím neomdlela.
Nejspíš ji vůbec nepřišlo na mysl, že v první části hry nebude soutěžit sama, protože nevěnovala ani jednu myšlenku tomu, jak by její spoluhráč mohl vypadat.
Nepřemýšlela o tom, když vyšla z domu a následovala zeleného kouzelníka.
Nemyslela na to, když se za ním táhla lesem a už vůbec nad tím nepřemýšlela, když se vydaly na tůru do kopce. Nevzpomněla si na to dokonce ani, když se chytila opotřebované pneumatiky a přenesla se do velké mramorové haly.
Napadlo ji to teprve ve chvíli, kdy ji onen přezelenalý kouzelník strčil do výtahu a zmáčkl 6 patro.
Když však z výtahu vystoupila do žluté místnosti, z hlavy se jí to opět vykouřilo. Byla to zářivě žlutá místnost, která vypadala, jako kdyby ji někdo ledabyle obarvil kouzlem Colorus. Mara si zakryla oči, aby z té křiklavě žluté snad neoslepla a začala tápat směrem dopředu, kde viděla matně něco, co připomínalo dveře.
Když je rozrazila, čekala na ni další ohavně žlutá místnost, ve které se vyjímal další kouzelník, tentokrát oblečený do černého hábitu, takže velmi kontrastoval se žlutým pozadím a vedle něj stál chlapec, přibližně stejně starý jako Mara. Zvědavě se na dívku díval a ona mu pohled oplácela. Tohle byl ten, kdo jí měl pomoct dostat se co nejdále?
„Aha, vy budete Mara!“ Vykřikl kouzelník, vrhnul se k ní a za ruku ji přitáhl přímo k chlapci. „Tohle je Noah. Budete spolupracovat spolu.“ Noah natáhl ruku a Mara mu ji stiskla. Nevěděla co si má o chlapci, který ji propaloval pohledem a pokřiveně se na ni usmívat, myslet. „Tak se spolu seznamte, zítra se začíná!“ Prohlásil bujaře onen kouzelník a odcupital si to pryč. Mara popošla trošku dál od Noaha a zakopla o křeslo, které splývalo s okolím. Noah si však zřejmě její svalení se na zem vysvětlil jako přátelské gesto a ihned se rozmluvil. Mara povětšinou jen mlčela, případně přikyvovala a nakonec i usnula.
Když se druhý den vzbudila, Noah už nespal a opět mluvil. I když Mara si nebyla jistá, jestli vůbec kdy odešel spát. Nicméně její trpělivost, se kterou ho poslouchala skoro celý včerejší večer, místo toho, aby se radovala, že se dostala do soutěže, do které chtěla od mala, jí došla, takže zvolila účinnou taktiku.
„Zmlkneš už sakra?“ Noah se ušklíbl. Avšak na chvilku opravdu ztichl. Mara využila toho náhlého ticha a úlevně se zvedla. Chtěla využít vzácné chvíle ticha, aby popošla do vedlejšího pokoje a začala pátrat po nějákém jídle. Možná, že by se v té žluté barvě mohl někde schovávat banán.
Když však otevřela dveře, překvapeně zůstala zírat před sebe, protože se nějakým záhadným způsobem ocitla v lese.
„Žjova,“ pravil Noah a ač Maře lezl na nervy jak chtěl, žjova bylo podle ní výstižné.
„Co to, sakra?“ Nesměle natáhla nohu aby se ujistila, že se nejedná o přelud.
„Asi první disciplína. Postupuje jen pět nejlepších, je všechny rozdrtíme.“ Pravil sebevědomě a praštil Maru do ramene, asi aby ji ujistil. Dívka si však byla jistá jen tím, že tam po něm bude mít zítra modřinu.
Když oba dva překročili práh, aby se v té divné místnosti, vypadající jako les, porozhlédli, zjistili, že pokoj, ze kterého právě vyšli zmizel. Doslova. Oba překvapeně zamrkali a vytáhli hůlku, aby tedy byli připraveni se bránit v případě hrozícího nebezpečí.
Uběhlo však poměrně dlouho, než se něco skutečně stalo. Přišlo to naprosto nečekaně. Respektive to vyskočilo z křoví. Velká šelma a vrhla se přímo Noaha. Mara nestihla udělat nic lepšího, než vykřiknout a upadnout. Noah se zapotácel, zbělel, ale narozdíl od Mary vypadal, že nezačne ječet a utíkat pryč.
Bleskově pozvedl hůlku a vykřikl „Ridiculous“!“ Mara, která se doteď zvedala ze země ztuhla a podívala se na šelmu, která se k jejímu překvapení proměnila v balónek.
Noah se otočil, popadl Maru za ruku a prudce jí vytáhl nahoru. „Musíme pryč!“ Zatímco Noah se zřejmě narodil se superschopností utíkat v lese, Mara nic takového neměla, takže když ji pustil, tak se potácela až sebou švihla mezi nějaké květiny.
Noah, mírně udýchaný, se vrátil zpátky „Co děláš?“
„Chtěla jsem si vyzkoušet, jak je tady ta tráva hebká, co myslíš?“ Dodala kousavě a Noah zareagoval otočením očí v sloup.
„Vstávej, právě jsme překonali naší první překážku, musíme sebou hejbnout.“
Jenže Mara s sebou odmítala hejbnout a to z jednoho poměrně logického důvodu. Všude viděla pavouky. Bylo jich plno a všichni se blížili směrem k ní. Vykřikla a začala sebou mlátit.
„Co je? Co vidíš?“ Noah zněl poměrně nechápavě, takže se dost možná jednalo jen o její halucinaci.
Klekl si k ní.
„Maro, slyšíš mě? Poslouchej, ať vidíš cokoliv, je to jen test.“
Začal ji něco strkat do obličeje, ale ona odmítala otevřít oči.
„Podívej se!“ Poručil ji.
Mara však držela svoje oči pevně zavřené i nadále. Teprve, když cítila, jak ji Noah něco strká do obličeje, tak se podívala. Skláněl se nad ní a do obličeje ji strkal nějákou rostlinku.
„Víš co to je? Šťovík. Oba to přece chceme, tak nás žádná překážka nesmí odradit.“
Mara zamrkala, podívala se z rostlinky na Noaha a zase zpátky.
„Tak jo, tak jo.“ Řekla roztřeseně a s Noahovou pomocí se postavila. Vykoukla z poza něj. Ti pavouci teď byli všude, na stromech, na trávě, stovky, miliony. Jak je Noah mohl nevidět a jak ona se jich mohla zbavit?
Co když to ale taky byl jen bubák?
„Ridiculous“!“ Vykřikla zkusmo.
Chvíli se nic nestalo, pak se ale všichni pavouci začali zvedat, jako by na obloze byl vysavač, který je vycucával, zčistajasna všichni zmizeli.
„Noahu!“ Vykřikla Mara nadšeně, s úsměvem se na něj obrátila a chtěla mu říct, co se právě stalo, ale než něco takového stihla udělat, propadla se pod nima země a oni padali.
Mara stihla vykřiknout jen jednou, než do něčeho narazila. To něco bylo sice poměrně měkké, přesto jí to však vyrazilo dech. Nadneslo ji to a ona za chvíli spadla zpátky. Překvapeně otevřela oči, aby se podívala, na co to vlastně přistáli a zjistila, že jsou ve velké mramorové síni, kde stojí několik různých trampolín a oni se teď houpají na jedné, která byla stejně žlutá jako jejich původní pokoj.
Noah se tvářil stejně nechápavě, jako se Mara cítila. Teprve, když se pod nimi na žluté látce začalo objevovat jakési černé číslo, Noah se začal zvedat.
„No jasně, museli jsme dokončit první fázi, pojď se podívat jak jsme dopadli.“ Vytáhl Maru na nohy a oba se otočili. Na jejich žluté trampolíně teď bylo obrovské černé číslo 3.
„Tři!“
„Dokázali jsme to!“ Mara vyskočila do vzduchu a obmotala se kolem Noaha. Skutečně to dokázali, posunuli se do dalšího kola.
Oba dva si úlevně sedli na svojí trampolínu a teprve teď si začali prohlížet okolí. Kolem nich stálo dalších devět trampolín, každá jiné barvy a jen dvě byly obsazené.
Na dvojice, které obsadily čtvrté a páté místo se nemuselo moc dlouho čekat. Během deseti minut se oboje dvojice doslova vynořili od nikud a spadli na svoji trampolínu. Tehdy se objevil jeden kouzelník s širokým úsměvem a fialovým hábitem.
„Gratulujeme vám, posunuli jste se do druhého kola, které je jednoduché, prostě najděte cestu ven.“ S tím vyčaroval velkou mlhu. Když se usadila, tak si Mara překvapeně všimla, že kolem nich teď vyrostlo bludiště. Tiché a děsivé.
Noah, plný energie a optimismu, ji hned čapnul za ruku a začal ji tahat za sebou.
„O nic nejde, tohle najdeme raz dva.“
Doprava, doleva, slepá ulička, zpátky, doleva, doprava, rovně, zpátky. Tak to šlo několik hodin dokola a Mara už začínala být naprosto zoufalá a pesimistická. Nechápala, kde se v Noahovi bere ta chuť a síla pokračovat dál. On však ani na chvíli nezastavil.
Vzdal to až po něčem, co působilo jako několik dní. Svalil se na zem.
„Je mi to líto, ale já to nedokážu.“
Mara sklopila hlavu a zjistila, že se ji na oblečení zachytil onen šťovík, který jim pomohl překonat první překážku. S nově nabitou sílou, že když to Noah vzdá, ona nesmí, ho vytáhla na nohy a řekla, že to zvládnou. Strčila mu do ruky květinu a sama se pomocí levitace snažila vylevitovat tak nahoru, aby viděla přes zdi. Neúspěšně.
A tak se role obrátili. Zatímco Mara hledala cestu, Noah jen popocházel za ní a vůbec se nesnažil o jakékoliv zapojení. A pak se to stalo. Bylo to několika dnech, i když Mara si tím nebyla jistá, sice se stmívalo a rozednívalo, ale ani jeden z nich doposavad neměl hlad. Každopádně, zatočili za roh a tam to bylo. Kus od nich se vznášely barevné koule, stejně barevné jako trampolíny.
„Noahu to je ono!“ Vykřikla Mara, i když zbytečně, protože Noah už ji popadl za ruku a sprintoval dopředu.
Jakmile překročily červenou čáru na zemi, která byla na konci jejich uličky, žlutá koule se rapidně zvětšila a vytlačila všechny ostatní ven a pak najednou celé bludiště zmizelo a místo něj stáli na něčem, co vypadalo jako gladiátorská aréna. Včetně několika set lidí, co na ně zírali.
„Výborně, gratuluji vám, ale vítěz musí být jeden.“ Ten kouzelník, co to předtím uváděl, už tam stál znova a teď ukazoval přímo na Maru a Noaha. „Ten kdo toho druhého rychleji odzbrojí, vyhrává!“
Veškeré nadšení, které Mara pociťovala okamžitě uvadlo. Nikdy nechápala, proč v poslední disciplíně dostane dvojice jednoduché kouzlo, aby přemohla toho druhého. Teprve teď to pochopila. Noah se někde v tom bludišti stal její kamarád, a ze soupeře se stal někdo, koho ona nechtěla připravit o výhru. Dle Noahova výrazu přemýšlel nad tím samým. Přesto však od Mary poodstoupil a vytáhl hůlku. Mara udělala to samé, přece jen, kdyby zaútočil, nechtěla mu to dát zadarmo.
Jenže se nic nestalo, oba na sebe zírali. Noah trochu sklonil pohled a podíval se Maře někam k ramenu. I ona sklopila hlavu, aby se podívala na co zírá. Šťovík, samozřejmě. Slyšela dutou ránu a když se podívala zpátky na něj, Noah už svou hůlku nedržel, upustil ji na zem. Následovala jeho příkladu.
„Buď společně, a nebo vůbec.“ Pronesl a podíval se na kouzelníka, který vše moderoval. Ten překvapeně zamrkal. Očividně neschopen cokoliv říct.
Nakonec se to ale vyřešilo. Noah s Marou si rozdělili výhru a vydali se na cesty společně. Nejspíš by nikdo neuhádl, že dva tak naprosto odlišní lidé se nakonec spřátelí a že to postupem času přeroste i v něco víc.
Našli si tu nejpodivnější kouzelnickou vesnici, kterou jen mohli najít a od té doby tam společně žijí a dohadují se na věky věků.
Tagy: květomluva, povídka, šťovík