V rámci toho, abych se nemusela učit jsem se pustila do úklidu pokoje. Před časem jsem zveřejňovala soutěžní příspěvek, který jsem posílala do soutěže o Ztracenou kapitolu z Bajek. Tentokrát tu mám soutěžní příspěvek do Květomluvy na téma: Spolu jsme našli štěstí.
(Než začnete číst, tak vás upozorňuju, že jsem to psala asi před čtyřmi roky, takže kvalita je,…no posuďte sami.)
Bylo nebylo, za horami tak dalekými, že jsme ani ty kopce ani nedokázali spočítat. Pro náš příběh však stačí vědět, že to bylo hodně daleko a ve vesničce, která se jmenovala Krvavý dráp. Pěkné jméno pro vesničku, no nemyslíte?
Možná bych ale pro tenhle příběh mohla vysvětlit odkud ten překrásný název vzniknul. Chcete? No, řeknu vám to i kdybyste nechtěli, ale nebojte, budu se snažit to příliš neprotahovat.
Bylo to jednoho dlouhého zimního večera, ne, že by snad zimní večery byly jiné než dlouhé, ale tak se to přece ve každém správném vyprávění říká, no ne?
Do naší vesničky se vrátil voják z války, budeme mu říkat třeba Aris, protože jeho jméno opravdu není podstatné.
Aris se tedy celý utahaný a zkrvavený vrátil do naší vesničky, přišel z boje o království, která zuřila o několik pohoří dál, nebo blíž, záleží na úhlu pohledu. Tehdy se ale vrátil sám, protože jako jediný z celé jeho jednotky přežil. Jak to tak asi bývá, byl naprosto vyděšený a chudák netušil co se děje a proč zrovna on byl jako jediný ušetřen.
Druhý den se pak začali dít divné věci, na vesničku přibyla další horda sněhu, jídlo začalo docházet a navíc se ve vesnici ztratili dokonce tři děti, což bylo vysoce prazvláštní, vzhledem k tomu, že vesnice ležela v údolí a dovnitř i ven vedla jediná cesta – průrvou mezi horami.
Ten rok byla zima opravdu ukrutně hrozivá, a trvala velice dlouho, tak dlouho, že už obyvatelé ztratili veškerou víru v to, že někdy sníh roztaje.
On však roztál, o jé, a jak by si bývali všichni přáli, aby se tak nestalo. Konečně totiž našly ony dávno ztracené děti, kde jinde než u jedné obrovské louže, která předtím bývala pořádnou hordou sněhu. Zdejší policie okamžitě začala vyslýchat našeho známého Arise, protože se děti vyplavili zrovna u něj na zahrádce, jenže on tvrdil, že si vůbec ničeho nevšiml a že se domníval, že ten podezřelý zápach, který cítil několik měsíců, vychází z jeho milované, která si pořídila novou voňavku.
Policie to tak nechala být, protože, no uznejte, proč by válečný hrdina vraždil tři děti.
Jenže to pro naší malou chudinku vesnici nebylo všechno. Od té doby se tam děli podivné a ještě podivnější věci, které nikdo nedokázal vysvětlit. Jednoho dne našli obyvatelé vesničky na zahradách miliony mrtvých vran, někdy se spustil krvavý déšť, jindy zase vesnici soužil naprosto nesnesitelný a ničím nevysvětlitelný pach a takhle bychom mohli pokračovat, ale to bych vás akorát zdržovala.
Vesnička tak začala pomalu, ale jistě měnit svůj název ze Šťastné Lhoty na Krvavý dráp. Proč se rozhodli ho pojmenovat zrovna takhle je záhada, dost možná prostě chtěli mít lepší jméno než Šťastná Lhota a nebo tím chtěli uctít ten krvavý déšť a hejna mrtvých vran, kdo ví.
To jsem však trochu odbočila a nechtěně jsem to vyprávění protáhla, ale to nevadí, každopádně nás to přivádí do současnosti.
V království o několik pohoří dál a nebo blíž, znáte to, se rozohnila další šílená bitva o trůn, snad jako kdyby ti královští neměli na práci nic jiného než si vyhlásit válku kvůli nějakému nesmyslu, pak povolali vojáky z různých vesnic a mydlili se tak dlouho, dokud se někdo nevzdal a nenabídl tomu druhému trůn a příměří.
Tentokrát se naši chudáčci králové porvali kvůli tomu, že jeden toužil po jahodové žvejce a ten druhý měl jen citronovou.
Nešťastní vojáčci z našeho Krvavého drápu tak byli nuceni nasadit zbroj a vydat se společně do boje. Tím se dostáváme k hrdinovi našeho příběhu, který se jmenuje Oskar. Příjmení není důležité.
Oskar, nebo Ozzy, jak mu říkali přátelé, měl doma jednu milou dívenku. Daenerys. Spolu s Daenerys toho dělali spoustu, šplhali po skalách, hráli karty, sbírali byliny, když bylo potřeba, zabíjeli kozy na jídlo a když do vesničky jednou za uherský rok zavítalo jaro, tak běhali ruku v ruce po louce, která byla hned u východu ze skalnaté soutěsky, která byla, jak jsem již zmínila, jediným východem z vesnice.
Daenerys se už nějaký ten pátek ohlížela po magazínech a hledala ty perfektní svatební šaty, které by si na sebe mohla obléct, až jí Ozzy konečně požádá o ruku. Jenže místo žádosti o ruku přišla studená sprcha v podobě války a Ozzy byl, spolu s dalšími mladými chlapci z vesničky, poslán na bitevního pole.
Daenerys tak nezbylo nic jiného než oči pro pláč a jediné co mohla dělat bylo skákat po té jejich louce osamoceně a doufat, že nechytne klíště.
Dívka odmítala komunikovat a přijímat potravu, radši by celý den seděla na kameni a zírala na oblohu, jestli se tam už už neobjeví ohňostroj, který králové vždycky stříleli na konci války, aspoň se to tedy tradovalo, a chudák Daenerys rozhodně nebyla jediná kdo tomu příběhu slepě věřila a trávila dny tím, že se ho snažila přivolat. Ve vesnici byly totiž ještě další dvě dívky jejího věku, které taky doufaly v návrat jejich milovaných. Čím dál častěji tak vyhledávaly svojí společnost, aby mohly potichu vysedávat a zírat společně.
Bylo to, jako kdyby si to vymodlily, a možná, že i jo, nakonec se ten ohňostroj opravdu objevil a dívky se rozhodly, že svým milým půjdou naproti. Zvedly se tak ze svého kamene a vydaly se soutěskou směrem z vesnice.
Byly asi zhruba v půlce, když zničeho nic a naprosto nečekaně, začalo sněžit. Na chvilku se zastavily, aby se překvapeně podívaly nad sebe, odkud se to sype. Vesnička Krvavý dráp totiž sníh neviděla už pěknou dobu a teď přišel v tu nejhorší dobu, protože zrovna na svých zahrádkách zaseli obiloviny s tím, že to vyroste.
Daenerys a jejím společnicím to však bylo fuk a prostě pokračovaly dál, bylo jim to jedno i když sníh přibýval příšernou rychlostí a za chvíli se už musely prodírat sněhovými závějemi, které jim sahaly až nad kolena. A aby toho ty chudinky neměly málo, najednou se začala třást celá zem a než některá z nich stačila něco udělat, třeba jen vykřiknout, tak se na ně svalila obrovská hrouda z jedné strany soutěsky.
Dívky však, světe div se, měly štěstí (však už taky bylo na čase). Tíha sněhu způsobila, že se zrovna na místě, kde stály utvořila něco jako jeskyně, takže dívky se do ní jen propadly. Problém byl však v tom, že pořád byly z uvězněné a nemohly se dostat ven, ať se snažily sebevíc.
Daenerys sice dostala skvělý nápad, pokusit se rozdělat oheň a ten sníh roztát, ale celá její snaha skončila poměrně rychle, protože neměla ani kámen, natož dřevo na podpálení. Je celkem pochopitelné, že dívky začaly panikařit, že nepřežijí noc a že umrznou, ale nakonec měla jedna z nich dobrý nápad, aby se k sobě přitiskly, aby zadržely co nejvíc tepla. Nebyl jim zrovna hic, ale do rána nějak přežily, i když věděly, že to nezvládnou dlouho.
Daenerys už několikrát zoufale ohmatávala všechno okolo, dokonce i hlavy obou dívek, aby našla něco, cokoliv co by jim mohlo pomoct, snad jako kdyby čekala, že najednou najde plamenomet. Jediné na co však za celý den objevila, byl malý kvítek, ani na něj neviděla, takže si ho neprohlédla, jen ho chytila do ruky a začala se modlit, když tady dokázal přežít kvítek, ony to jistě zvládnou taky.
Další den se do vesnice vrátil Ozzy, byl jediný ze svojí jednotky, který přežil a kdo se byl schopný vrátit domů. Pochopitelně jako první se začal shánět po své nejmilovanější a když zjistil, že mu šla naproti, zachvátil ho hrozný pocit, že se jí něco stalo. Což bylo vzhledem k tomu, že ji nikde nepotkal a s ohledem na to, že my víme co se Daenerys přihodilo, poměrně pravdivé.
Ozzy se tak vypravil zpátky do průchodu a procházel každý kousek, jako kdyby snad mohl v těch závějích najít stopu.
Nikdo nám nevysvětlí, jak se to stalo, ale něco ho táhlo přímo k místu, kde byly ony dívky pohřbené zaživa. Několikrát se rozhlédl, ale pochopitelně nic neviděl, tak zkusil z plných plic zavolat.
A hle, Daenerys ho (překvapivě byla dívka ještě naživu) slyšela a začala strkat do svých polozmrzlých společnic, aby ze všech sil volaly o pomoc spolu s ní. Jejich hlasy však silně utrpěly tím, že skoro dva dny nejedly a nepily nic jiného než sníh, takže ani dohromady nedaly dohromady nic tak silného, aby je Ozzy slyšel. On si však byl jistý, že na tomhle místě něco je a udělal pár zkušebních kopů, jako by ho snad poháněla nějaká neviditelná síla, říkajíc, že tady má kopat.
Netrvalo mu dlouho, než se dostal dostatečně hluboká, aby slyšel skřaplavé hlásky všech dívek, takže zrychlil svoje tempo a ani ne do hodinky už je z jámy tahal ven.
Daenerys se mu vrhla do náručí, naprosto zapomínajíc na to, že v ruce svírala květinu, ji opustila. V momentě kdy se květinka dotkla sněhu, se však prý stalo něco neuvěřitelného, veškerý sníh začal pomalu, ale jistě odtávat a do vesničky se vrátilo teplo.
Když se Ozzy, Daenerys a jejich smutné společnice, které oplakávaly svoje milé, vrátili do vesnice, tak to bylo, jako kdyby ani žádný sníh nebyl.
Kletba naší vesničky tedy byla pokořena a to všechno jen díky Daenerys, která našla onen šťastný kvítek a Ozzymu, který našel svoji přítelkyni a spolu s ní i onen kvítek. Květina se ukázala být jmelím, které se od toho dne rozrostlo všude okolo vesnice a zabraňovalo tak dalším škodlivým kletbám, aby soužili onu chudinku vesnici, která si změnila jméno zpátky na Šťastnou Lhotu.
Pro jistotu však ve vesnici zrušili všechny vojenské výcviky, aby už nikoho nemuseli do žádné bitvy posílat.
Tagy: jmelí, květomluva, povídka