Jistě každý znáte ten pocit, když vás nahlodá malý červíček, a máte prostě pocit, že jít lovit bobříka Večerky je to nejlepší, co se dá dělat s dnešním načatým večerem. Tak vezmete svého nejlepšího kámoše (popř. kámoše, pokud nevlastníte nejlepšího) a jdete prostě na to. Jistě nemusím popisovat, jaký je to pocit, když děláte něco zakázaného, protože takový pocit všichni známe a nejspíš bych to ani nesvedl.
Vzal jsem svého kamaráda Aidana Collinse a vydali jsme se ven, protože tma zoceluje a to my potřebujeme. Jelikož venku je po tmě nuda, začali jsme pozorovat hvězdy. A s námi i profesorka Boneová a profesor Sion. Profesorka Boneová je naštěstí velmi pokrokový pedagog se srdcem na pravém místě, takže jsme místo bodové ztráty odešli s úkolem, složit jí básničku.
Kdo nás neslyšel recitovat ji při večeři, může si ji přečíst a připomenout zde.
Za nocí temných
já pozoruji na nebi svou naději,
v těch chvílích dojemných
se svým modrým brachem píseň pěji.
Největší na obloze je Velký vůz,
najde ho každý z Bradavických lůz.
O něco menší vedle je,
jen neztraťte své ideje.
Malý vůz jmenuje se souhvězdí,
nebojte, ono nejezdí.
Souhvězdí Orion,
lovec a šampion.
Kde kdo jemu závidí,
že odkudkoliv ho uvidí.
Bohužel až od třetího ročníku
astronomii máme ve škole.
Upaluj profesorský četníku,
hlídání večerky je tvoje role.
Ten četník, jemný jak čerstvě padlý sníh,
ladnými kroky kráčí k nám
osud náš svírá v rukách svých,
teď jisto jistě vím,
že na trable zaděláno mám.
My pro slečnu Boneovou báseň svoji skládáme,
své naděje do ní vkládáme,
abychom mohli znovu pozorovat Velkou medvědici,
my kluci, nepoučitelní nezbedníci.
I náhle zhasne hvězdné světlo,
čímž končí i tohle dílko.
Autoři: Alva Shelf a Aidan Collins
Tagy: astronomie, báseň, hvězdy, trest, večerka