Chodili jste do mudlovské školy? Tedy předtím než jste dostali dopis z Bradavic. Vzpomenete si na učitele, spolužáky nebo na to co jste dělaly po skončení vyučování? Většina škol nabízí pro své žáky mimoškolní, školní nebo také zájmové kroužky. Já sám jsem chodil na výtvarku, flétnu nebo kytaru a strašně se mi to líbilo. Škola Čar a kouzel v Bradavicích Vám nabízí totéž. Číst dál…
Škola Čar a kouzel v Bradavicích je od září do června plná studentů, profesorů a dalších živočichů. Školní rok je dlouhý a my i naše životy jsme ovlivňovány životem v Bradavichích. Jsou lidé, kteří Bradavice milují a zase naopak lidé, kteří Bradavice z duše nenávidí. Slovo Bradavice může mít však i jiný význam, který by pro mudly byl z cela jasný. Ale je jasný i naším studentům? Číst dál…
Jednoho odpoledne, zrovna v sobotu jsem vypracovávala pitomý úkoly. Nějak mě to nebavilo a tak mě napadlo, udělat takový menší kvízeček. Vybrala jsem nejlehčí otázky, na který jde odpovědět a vydala jsem do sovince, odeslat je pěti lidem. A konečně když se mi od nich vrátili sovy i s odpověďmi, napadlo mě dát to sem, do Bradavičníku, aby jste věděli názory několika spolužáků, či jiných studentů.
Po nějaké době přicházíme se seriozním článkem, který přinese studentům také velice přínosné informace. Dvojice nebelvírských redaktorů se obrnila brky, bloky a ochrannými rouškami a vyrazila do terénu uspořádat mezi náhodnými profesory anketu. Ano, slyšíte dobře – anketu mezi profesory. Rozhodli jsme se totiž ukázat Vám tato stvoření z jejich lidské stránky a zaměřili se na jejich vztah k jídlu. Pokud tedy nevíte čím si uplatit sira Stanleyho, čtěte bez obav dále.
Carlotta Reyer: Než Vás vážení čtenáři provedeme loňským rokem, asi by bylo záhodno se představit. Vaším průvodcem tedy bude Nebelvírská prefektka a redaktorka Janie Crucianová, známá spíše pod pseudonymem, který používá na své operní dráze .. Jane Rainerová
Janie Crucianová: a druhým průvodcem nebude nikdo jiný, než naše milovaná primuska, šéfredaktorka a Čuník v jedné osobě, Carlotta Rejerová
Nedávno jsem si po výuce kráčela chodbami Bradavic a pomalu mířila na večeři. A snad díky obrazové soutěži jsem pozorněji sledovala obrazy, které jsem míjela. V Bradavicích je obrovské množství obrazů a portrétů. Rozhodla jsem se, že se s některým z nich seznámím blíže. První pokus byl neúspěšný: baba s bradavicí na mne ječela že ji ruším, pak ječela, že mlčím, načež se rozhulákala, že od ní odcházím a že takoví jsou všichni, že ji opouští, chuděrku starou … O pár kroků dále (no dobře – tolik kroků, abych byla bezpečně mimo doslech té babizny) jsem konečně spatřila obraz, se kterým jsem nakonec sepsala následující rozhovor.
Po hradě se pohybuje nemálo nových profesorů a já jsem měla to štěstí, že jsem zrovna jednoho potkala v den, kdy nastoupil do Bradavické školy.
Jedná se o profesorku se jménem Adrianet Renawalti. Když vstoupila do síně, každý si šuškal, kdo to asi je. A ejhle, namířila si to rovnou k profesorskému stolu. Ani chvilku jsem nezaváhala, popadla zápisník a šla s ní dělat rozhovor.
…povídání se slečnou Fibres
Slečnu Carlu Fibres, profesorku Bylinkářství a Kouzelných formulí, už asi zná skoro každý, i když se po Bradavickém hradě nepohybuje nijak dlouho.
Ve Velké síni jsem ji potkala spíše náhodou. Už prvotní obtíže, když se slečna Fibres snažila vzpomenout na mou národnost (trefila se na třetí pokus… ze tří možností), o jméně ani nemluvě, mi možná měly napovědět, že tenhle rozhovor nebude tak jednoduchá záležitost, jak se mohlo zdát. Zejména v některých chvílích jsem si nebyla jistá, jestli vlastně dělám rozhovor já s ní, nebo ona se mnou. I když, je nutné přičíst slečně Fibres ke cti, že k celé věci přistupovala s nadšením, neodmítla odpovědět na žádnou otázku a její odpovědi byly… vyčerpávající.