Bylo by hříchem, kdyby škola neuspořádala v tom krásném letním počasí tradičně nějaký ten piknik. Zajít si na louku, nahodit bronz, poznat bujarou přírodu. Ovšem tradičně se musel vloudit i nějaký ten problém, špetka chaosu, kapka nebezpečí a hodně napětí. Tak jak to ostatně u nečekaných dobrodružství bývá. Nikdo však netušil, že se věci začnou ubírat do takových měřítek.
Bylo to hrozné, i tak děsivý duch měl sám nahnáno! Přiletěl do síně a v očích měl smrt, nedalo se s ním normálně mluvit. Z jeho zmatených slov šlo jen těžko vyčíst, co za stvůrnost ho asi mohlo vyděsit. Kdyby mohl znovu umřít, asi by už chytl infarkt. Šílená hysterie a panika se roznášela po síni jako mor. Váš Velkolepý reportér Vindict Veneas byl však u toho.
Bradavice přežily další svátek. Svátek svatého Patrika. Svátek, ve kterém se i ti červení museli obléci do zeleného a celá škola náhle o něco více zezelenala. Někdo říkal fůůj, jiní zase Jůů. A tak k nám až z Irska zavítaly jisté malé, zrzavé a zlatomilující bytůstky, nosící pouze a jedině zelenou módu, aby nás podrobily dalším zkouškám znalostí.
Ač to zní jako nějaká pohádka či bajka, je to skutečný příběh, který se stal v Bradavicích a může se klidně ještě přihodit i vám. Na našem hradě se totiž znovu zopakoval ten starý příběh života. Příběh o tom jak ti zlí si zas začali vystrkovat čumák nahoru a dobro muselo zasáhnout a čest a sláva zajisté čekají každého, komu se nezprotiví dobré skutky. Hrdinové ještě nevymřeli, alespoň dokud jsem tu já! Takže třeste se všichni zloduši Bradavic, jenž si libujete v trápení druhých, jelikož já budu vždy vaším trnem v oku, vaše osina v zadku. Já budu příčinou špendlíku na vaší židličce a švába ve vaší polívce.
Každý má z něčeho strach. To nikdo nemůže popřít, i když nedává své strachy najevo. Někdo se bojí pětky z úkolu, někdo se bojí úkolu, někdo zase záchodků ve čtvrtém patře. Jsou případy, které se hrůzou orosí při pomyšlení na vyprodanou zásobu čokoládových žabek, nebo které se v noci bojí vykouknout zpod peřiny, protože je děsí sloupek od postele.
Většina pilných studentů ví o existenci tvora, který by na sebe dokázal vzít podobu sloupku od postele, prázdného obalu čokoládové žabky, nebo čehokoliv co nás děsí. Tou strašlivou nestvůrou je bubák. Zabírá na něj jediné kouzlo – Riddiculus. Ovšem i někteří naši profesoři jsou strašlivé nestvůry. Podívejme se tedy na to, jak by to vypadalo, kdybychom na tuto podobu bubáka použili Riddiculus.
Skřítci. Tolik toho pro nás dělají. Bez nich bychom dočista umřeli hlady! Nikdo z nás si neumí představit, co by se mohlo stát, kdyby skřítci nevařili. Kdyby nedejmerlin byli nuceni vařit profesoři, nebo ještě hůř my studenti! Každý už ty jejich pochutiny bereme jako samozřejmost, ale bez nich by byly celé Bradavice v trapu.
Všichni jsme až moc rozmazlení jejich dobrotami. Už ani nevíme jaký poklad nám kolikrát leží na talíři přímo před nosem. Kolik jejich dobrůtek nám obšťastnilo jazýčky. Kolik barev chutí nám ještě naservírují na talíř.
Moc často jsem si liboval v jejich umění a právě nadešel čas, abych jej připomněl i ostatním. A tak pro vás zavítám znovu na místo mému srdci velmi blízké a ještě bližší mému žaludku. A tedy do hradní kuchyně.
Příhoda z tohoto článku se skutečně stala, a to prosím právě mé maličkosti. Tímto bych proto chtěla varovat všechny obyvatele tohoto hradu, především však dámskou část, že ne všechna průhledná stvoření, neboli duchové, jsou tak nevinní a vystrašení, jak se na první pohled zdají. A koho konkrétně mám na mysli?
Jistě jste se s ním již setkali. Jedná se o mladého muže, který se tváří k smrti vyděšeně, není schopen ze sebe vypravit souvislou větu a prchá i před obyčejnou mouchou. Jistě, existují na hradě osoby, před kterými bychom se měli mít na pozoru, jako třeba náš ctěný Sýr Stanley, nebo profesor Ranijéri, ale tento duch to vyloženě přehání. Nebo jsem si to až dosud myslela. A myslela bych si to dál, kdyby se mi nestalo to, co se mi stalo. A co se mi stalo?
Peníze … člověk by řekl, že na nich by nám záležet nemělo. Jsou přece důležitější věci, jako například zdraví, přátelství, moudrost, láska, a ty si za peníze nekoupíme. Jenže přesto jsou peníze velice žádané. Bez nich se totiž obyčejný a pohodlný život neobejde. Peníze potřebují často právě naši studenti – co brků a pergamenů spotřebují! Kolik knih si musí sami nakoupit, protože v knihovně si žádanou bichli nějaká trubka vypůjčí dřív než vy. A to nemluvím o dalších veledůležitých výdajích jako je zásobování se hnojůvkama, zlatolakem, rachejtlemi a čokoládovými žabkami.
Aby naši studenti mohli mít dostatek těchto školních pomůcek, zbývá jim několikero řešení. Za A) dělat smutné oči na rodiče, B) sledovat nástěnku brigád a doufat … nebo za C) vyloupit Gringottovic banku.
Stalo se to o těchto vánočních prázdninách. Jel jsem ještě s několika kamarády do Londýna. Po dlouhé cestě jsme se shodli na tom, že si zaskočíme k Děravému kotli. Tuto kouzelnickou hospůdku jistě všichni znáte. A zajisté také milou paní Lilian, která tam obsluhuje. Číst dál…
&
Možná si říkáte, že jste tohle už někde četli. A nespletete se ani když budete tvrdit, že je to ona vypracovaná soutěž, která nedávno byla uzavřená profesorem Alvarézem. Nějak už nás bil do očí stav novin ohledně vcelku nezajímavých informací o profesorech a tudíž jsme se rozhodly publikovat naší práci i zde. Taky zejména proto, že to není lecjaké vypracování soutěže, ale fakt, který by neměl být přehlížen. Navíc se to týká i naší školy. Nejsme jediní věrní fanouškové. Takže, těm kdo to ještě nečetl nebo vůbec netuší, že nějaká taková soutěž probíhala, přejeme příjemné počtení.