Lady Jessica Stanleyová, dříve Lektro. Všichni ji moc dobře známe. A všichni také známe jejího drahého chotě – sira Thomase Stanleyho. Oba rozvířili dění v hradu, když k sobě znenadání zahořeli láskou a ke konci minulého roku uzavřeli sňatek. Potom nastal klid a moc o sobě nedávali vědět (až na nějaké bodové konflikty). Avšak každý kdo umí počítat ví, že nastává čas, kdy pozornost hradních obyvatel bude směřovat zase k nim. A o čem tu vlastně hovořím? Nu přece o těhotenství Lady Stanleyové.
Ano je to tak, na hradě byl objeven nový druh, takže toto berte jako doplňující poznámky k Péči o kouzelné tvory. Jako novou stránku do Obludného obludária. Tento druh vlastně ani není novinkou, straší mě a straší i tebe skoro každý den. Není dítěte, které by se ho nebálo a ve strašení se může rovnat i bubákovi. Je vskutku tak záludný a nebezpečný, že se jej nikdo v historii lidstva neodvážil uveřejnit mezi ostatními magickými tvory. Ale já se nebojím, jelikož jsem nebelvíče, které nemá nahnáno, ani když se na něj zubatá zubí.
Že nevíte, oč tu kráčí? Ale styďte se.! – No tak dobrá.. Pro ty neználky, kteří o tom nikdy neslyšeli mám menší poučení.. Jen stačí číst dále..
Na určitá místa, posty či funkce by se měly dosazovat správné osoby – ty které se na dané místo doopravdy hodí. To je přece jasná věc. Jinak by to mohlo totiž dopadnout stejně neprakticky, jako u této mandragory.
A je to zase tady. Skončily nám prázdniny (no dobře, už jsou to dva měsíce), začal nový školní rok, odbyli jsme si zahájení roku, zápis, začali chodit na naše oblíbené předměty a dělat záživné úkoly, které nám nadělili naši ctění profesoři. Událo se toho tolik, že si jistě nikdo už ani nevzpomene, že kdysi mezi námi pobýval nějaký Čmuchal, který velice rád tajně navštěvoval pokojíčky zdánlivě nevinných nebelvírských studentíků. Na dlouhou dobu se odmlčel, takže by se mohlo zdát, že se stáhl do ústraní, zpytoval své svědomí a rozhodl se dát všem svatý pokoj. Ale nenechte se zmást! Čmuchal je zpátky a v plné síle! A ještě před prázdninami stihl navštívit jeden pokoj…
Jednou jsem šla na svou pravidelnou vycházku na školní pozemky. Vše bylo normální. Vše vypadalo stejně, ale i tak mi jedna věc neseděla. Byl slyšet podivný tikot. Zaklonila jsem tedy hlavu a nadšením jsem málem padla na za… zem. Hodiny se po dlouhé pauze konečně daly do pohybu. Má to své pro i proti, jak si každý může domyslet, ale mě zajímalo něco jiného.
Divné věci jsou v Bradavicích na denním pořádku. Některé jsou však tak divné, že jsou divné i v Bradavicích. Těžko říct jaké nadpřirozené síly nám vždycky nechají zmizet domácí úkoly, nebo donutí nás neslyšet ráno budík. Co za podivný jev to je, když mi zmizne ze stolku tabulka čokolády? Člověk by si mohl říct, že mít pocit, že vás někdo sleduje je tady celkem normální. Když všude zírají obrazy, nebo duchové. Tenhle pocit byl však mnohem, mnohem větší…
Po nějaké době přicházíme se seriozním článkem, který přinese studentům také velice přínosné informace. Dvojice nebelvírských redaktorů se obrnila brky, bloky a ochrannými rouškami a vyrazila do terénu uspořádat mezi náhodnými profesory anketu. Ano, slyšíte dobře – anketu mezi profesory. Rozhodli jsme se totiž ukázat Vám tato stvoření z jejich lidské stránky a zaměřili se na jejich vztah k jídlu. Pokud tedy nevíte čím si uplatit sira Stanleyho, čtěte bez obav dále.
Se začátkem školního roku nám začala také nová famfrpálová sezóna. Naše úžasná kapitánka Suzanne Bellow se bohužel rozhodla, že svůj čas namísto famfrpálu zasvětí raději knihovně, a tak jsme museli zvolit alternativní řešení. Rozhodli jsme se, že si zvolíme náhradníka alias Levou nohu. A volba padla na vskutku povolanou osobu, totiž na mě. Sotva jsem setřela slzu dojetí ze svého zvolení, uspořádala jsem první a hned také druhý výběrový trénink. A zde jsou mé první dojmy…
Při bloudění hradem jsem narazila na místnost, o které jsem neměla ani páru, že tam je. Nevšimla bych si jí, nebýt té zvláštní pomalé hudby, co se z ní linula. Snad to byla nějaká Mozartova skladba, nebo něco na ten způsob. Bylo to divné. Nic takové jsem na hradě ještě nezaslechla. A tak mě přirozeně zvědavost nepustila dál. Musela jsem alespoň nakouknout do záhadné místnosti s ještě záhadnější hudbou.