Říká se, že život jde dál a že časem se vše zahojí. Jsou ale rány, na které je i sám mastičkář Čas krátký a tak už napořád zůstanou citlivé a nezhojené. Tou ránou je nedávná smrt nejlepšího kolejního ředitele Nebelvíru a toho nejcnostnějšího muže, kterého jste mohli v životě poznat.
Carlotta Reyer: Než Vás vážení čtenáři provedeme loňským rokem, asi by bylo záhodno se představit. Vaším průvodcem tedy bude Nebelvírská prefektka a redaktorka Janie Crucianová, známá spíše pod pseudonymem, který používá na své operní dráze .. Jane Rainerová
Janie Crucianová: a druhým průvodcem nebude nikdo jiný, než naše milovaná primuska, šéfredaktorka a Čuník v jedné osobě, Carlotta Rejerová
A je to tady. Začal nám nový koloběh života, další etapa onoho zvláštního ekosystému Bradavic, kde profesoři týrají studenty, studenti týrají profesory, skřítci úpí pod náporem nepořádku a špinavých ponožek, studenti úpí pod náporem studených čajů, duchové jásají nad novou společností a brnění má zase na koho padat (Abych nezapomněla, to jste měli být u toho, když profesor Ranieri odcházel s kufry do svého kabinetu – to byla řacha!). A nám, jakožto jedinému veřejnému médiu ve škole, kterému se tu dá věřit (nástěnky rády kecají), tak připadla povinnost zde přivítat jak staré tváře (respektive části těla, které po prázdninách zůstaly nepoškozeny), tak i ty nové (respektive pořádně přivítat ty části těla, které během pobytu v Bradavicích dlouho nevydrží). Tedy vítejte, vítejte, vítejte, …
Čmuchal nikdy nespí, jak si jistě mnozí z Vás začli myslet (nebo „myslet“). Po delší pauze, potřebné k uspání lvíčat do pocitu bezpečí, je Váš oblíbený čmuchací informátor zpět. Znovu jsme se vydali na exkurzi do jedné z nebelvírských ložnic. Tentokrát jsme si však vybrali ložnici zcela vyjímečnou. Mezi studenty se o ní šeptá jako o Tajemné komnatě Godrika Nebelvíra, pravdou však je, že jde o doupě neřesti a hříchu. Někteří z Vás již tuší – ano, jde o třináctou komnatu naší slavné Jane Rainerové, známé také jako Janie Crucianové. Přesně tak – tato Čmuchalka již dočmuchala a nyní nám s radostí a dobrovolně poskytla prohlídku své ložnice.
Taky se Vám zdá, že je v síni čím dál méně příborů? Ano, je tomu vážně tak. Vidličky, nože a lžičky se postě někam ztratily. Jelikož jsem byla tak trochu aktivní, vím kam se poděly.
Tak tedy, jde se po stopě příborů ..!
Jako každou středu se pár nebelvíráků sešlo ve Velké věži na čtení. Všichni jsme ale tušili, že tohle bude jiné než ty předešlé.
Posedávali jsme na polštářích a křeslech a netrpělivě čekali na Lukase, který slíbil, že se ukáže. Po půl hodině netrpělivého čekání se s hlasitým funěním konečně ukázal. S rošťáckýma jiskřičkami v očích nám pověděl, že napsal jistému panu Ezechielovi a že mu odpověděl, že nás bude čekat ve Věži obrazů. Všichni jsme na něj nechápavě civěli a on nám vysvětli, že Věž obrazů je věž iluzí a že se nachází v severním Irsku. Pak vytáhl z kapsy lžičku a my se jí chytli.
Dlouhá, těžká a napínavá cesta za pokladem proběhla 12. března odpoledne.
Vše to začalo něco málo před pátou hodinou ve velké síni. Červené křeslo najednou promluvilo ke studentům a dalo jim hádanku. Odpověď na hádanku kde se nachází další křeslo si uvědomila jako první Amanda a tak rychle běžela do síně. Mezi tím jsem se přidala k Amandě i já a upalovaly jsme do Velké věže.
V jídelně se vyskytuje poslední dobou velice často námi „oblíbené“ želé. Opravdu je to kvůli tomu, že náš milovaný ředitel Michael Y. Lobber zapomněl podepsat nějaký formulář ohledně zásobování? Bylo to omylem? Ne!
Vánoce a oslavy nového roku jsou za námi. Už dávno jsme vystřízlivěli z prázdninového opojení dávkou domácích úkolů. Už dávno nám v uších necinkají rolničky, ale řeči profesorů. Avšak přes tyto pochmurné okolnosti není důvodu klopit smutně hlavu. Pomalu se k nám blíží čas lásky. Vystydlé čaje v konvicích vystřídají nápoje lásky a duchové budou mít na chodbách konkurenci v podobě poletujících amorků. Všemi milovaný svátek svatého Valentýna stojí za dveřmi – odkud přišel a co nám přinese do Bradavic?
Šíří se zvěsti, že hrad napadli zlí duchové a démoni. Co je roznítilo tak, že nás napadají? Může za to naše chování v hradu? Mstí se nám jeho pradávní obyvatelé, protože se chováme nevhodně k našemu propůjčenému příbytku? Nebo se duchové nudí a pro jejich pobavení, nám dělají různé neplechy? Či za to můžou mladí vtipálci a jejich kanadské žertíky?
Nemálo studentů je poslední dobou tichých. Nejspíše se bojí, dalších nástrah hradu. Co si pro nás přichystá příště?