Od začátku roku uplynul nějaký ten pátek a kapitánka famfrpálového týmu Suzanne Bellow po pečlivém zvážení sestavila konečnou podobu týmu. Kdybychom měli brát v úvahu pouze první výběrový trénink, měli bychom v obsazení jasno. Nutno přiznat, že druhý výběrák už na celou záležitost vrhá temný stín.
Není neobvyklé, že studenti občas zanedbávají své školní povinnosti. To je jev, který je stejně starý jako učitelská řehole. Naši vzdělanější kolejní spolužáci, kteří se specializují na mýtus Kuňodavek vyvolávají spekulace, zda-li „zanedbávání školních povinností“ nemá nějaké spojitosti s rozmnožováním těchto nebezpečných škůdců. Zatím však nedovedou říci nic bližšího, jelikož profesoři vyučující OPČM a POKT odmítají spolupracovat na výzkumu tohoto problému. Situace je ovšem alarmující, neboť Kuňodavky už napadly i tento článek, který se začíná vzdalovat od původního tématu. Lidem a některým duchům, na jejichž mysl taktéž zaútočily Kuňodavky už sice pomoci není (seznam postižených je k dostání u autora článku), ale tento článek naštěstí ještě zachránit lze. Není to vůbec těžké – stačí tento článek přečíst až do konce.
Jelikož se mi nepodařilo složit kompletní tým již na první pokus, vyhlásila jsem náhradní termín výběrového řízení. Snad to tentokrát dopadne lépe..
Mnoho lidí se určitě setkalo s duchem v rytířské podobě, který si s oblibou říká Sir York. Většina z nich si o něm pravděpodobně myslí mnoho pěkných věcí. Můžou si však být jistí, že ho dobře znají? Nemůžou! Naše redakce byla nedávno při tom, když York odhodil masku falše a ukázal svědkům ve Velké síni svou pravou tvář.
Ták po delší době je tady další díl našeho Čmuchání. Řeknu vám, začíná to být čím dál těžší dostat se nepozorovaně k někomu do pokoje, protože si všichni začínají dávat pozor. Stejně jako minule mám pro vás takový menší dodatek k minulému článku.
Na každé noviny se jednou za čas snese ošklivá, decimující zelená lavina. Redaktorům zláme brky, rozlije kalamáře a vyžene jim z mysli konstruktivní myšlenky. Vzhledem k tomu, že se nám v říjnu nepodařilo vpustit do oběhu ani jeden článek, vypadá to, že i naši redaktoři dostali do hlavy okurkou a nyní odpočívají kdesi pod stolem.
Nevím, jaký vztah k okurkám zaujímáte, ale já ty zelené mrchy nemohu ani vidět. Proto vyzývám všechny, kteří okurkou do hlavy nedostali: Pište články! Kontaktujte své šéfredaktory! Nenechte se odbít! Potřebujeme vás. Vybírejte si zajímavá témata. Pokoušejte se na věci dívat jinak. Pište s nadsázkou, kreslete, vymýšlejte, zpovídejte … Hlavně nám pomozte dát čtenářům najevo, že jsme ještě neumřeli a že umíme s okurkami bojovat.
Nuže, pisálci všech kolejí, do zbraně!
Abych byla upřímná, slibovala jsem si od dnešního večera víc. Mnohem, mnohem víc. Přišlo mi jen pět adeptů, z toho dva téměř nepoužitelní začátečníci. Ale vždycky to může být ještě horší, že.
V minulých Hovorech jsme Vás seznámili jak to vypadá, když promluví profesor Goldhair. V dnešním díle Vás v podobném duchu seznámíme s dalším členem profesorského sboru. Podívejte se jak to vypadá, když Vám začne něco sáhodlouze vykládat profesorka Helen Mayer..
Soužití lidí v nebelvírské věži, je jako soužití jedné veliké rodiny: žádné velké tajemství si před sebou nedokážeme skrýt. V současné době došlo k odhalení tajemství, které před námi drží (teda teď už spíš držela) naše slavná prefektka Janie Crucianová. Pomocí několika základních vodítek jsem si vytvořila představu o jaké tajemství se jedná. A protože nejsem ždáný sobec, velice ráda se s Vámi o své poznání podělím. Říkáte, že jde jen o pokleslý čirý bulvár a hloupý nesmysl? Otevřete si zápisky z hodin nebo učebnice a poté posuďte co zajímavější. Myslíte si, že jsou to všechno jen výmysly? Tady nemohu říct nic jiného než: věřte nevěřte..
Tak a máme tady další díl naší čmuchací rubriky. Ještě než vám prozradím, ke komu jsem se vplížila tentokrát, mám pro vás takový dodatek k minulému dílu.
S obrovskou radostí vám musím oznámit, že jsem se čirou náhodou stala svědkem reakce mých prvních obětí na můj článek. Vážně bych vám přála vidět hysterický záchvat naší milované primusky, když jej četla. Byla v obličeji rudější než moje vlasy. Vážně nechápu, co ji tak rozčílilo. Stále tvrdošíjně popírá, že by byla zamilovaná, ale její zasněný výraz, který má pokaždé, když ji potkám, ji prozradil. Dále jsem se dozvěděla, že naše milovaná prefektka Grace Lotce celý jeden rok tajila, že se učí hrát na violoncello. To je zajímavé, vzhledem k tomu, že tento nástroj je poměrně velký, takže ho Grace asi nemohla jen tak strčit do kapsy.
No ale teď už vzhůru k mým dnešním obětem. Tentokrát jsem se rozhodla, že se pokusím vplížit do jednoho klučičího pokoje. Vybrala jsem si hned ten první pokoj, na který jsem narazila, a ze kterého jsem chvilku předtím (samozřejmě schovaná za sloupem) viděla odcházet jeho tři obyvatele. Byli to prváci, naše nejmladší lvíčata. Jednoho znám, jmenuje se Apollonius Clayenshire, další byl očividně jeho bratr (nejspíš dvojče) a toho třetího znám od vidění. Ujistila jsem se, že je vzduch čistý a vstoupila dovnitř. Číst dál…