Jednou jsem šla na svou pravidelnou vycházku na školní pozemky. Vše bylo normální. Vše vypadalo stejně, ale i tak mi jedna věc neseděla. Byl slyšet podivný tikot. Zaklonila jsem tedy hlavu a nadšením jsem málem padla na za… zem. Hodiny se po dlouhé pauze konečně daly do pohybu. Má to své pro i proti, jak si každý může domyslet, ale mě zajímalo něco jiného.
Divné věci jsou v Bradavicích na denním pořádku. Některé jsou však tak divné, že jsou divné i v Bradavicích. Těžko říct jaké nadpřirozené síly nám vždycky nechají zmizet domácí úkoly, nebo donutí nás neslyšet ráno budík. Co za podivný jev to je, když mi zmizne ze stolku tabulka čokolády? Člověk by si mohl říct, že mít pocit, že vás někdo sleduje je tady celkem normální. Když všude zírají obrazy, nebo duchové. Tenhle pocit byl však mnohem, mnohem větší…
Taky se Vám zdá, že je v síni čím dál méně příborů? Ano, je tomu vážně tak. Vidličky, nože a lžičky se postě někam ztratily. Jelikož jsem byla tak trochu aktivní, vím kam se poděly.
Tak tedy, jde se po stopě příborů ..!
Dlouhá, těžká a napínavá cesta za pokladem proběhla 12. března odpoledne.
Vše to začalo něco málo před pátou hodinou ve velké síni. Červené křeslo najednou promluvilo ke studentům a dalo jim hádanku. Odpověď na hádanku kde se nachází další křeslo si uvědomila jako první Amanda a tak rychle běžela do síně. Mezi tím jsem se přidala k Amandě i já a upalovaly jsme do Velké věže.
V jídelně se vyskytuje poslední dobou velice často námi „oblíbené“ želé. Opravdu je to kvůli tomu, že náš milovaný ředitel Michael Y. Lobber zapomněl podepsat nějaký formulář ohledně zásobování? Bylo to omylem? Ne!
Vánoce a oslavy nového roku jsou za námi. Už dávno jsme vystřízlivěli z prázdninového opojení dávkou domácích úkolů. Už dávno nám v uších necinkají rolničky, ale řeči profesorů. Avšak přes tyto pochmurné okolnosti není důvodu klopit smutně hlavu. Pomalu se k nám blíží čas lásky. Vystydlé čaje v konvicích vystřídají nápoje lásky a duchové budou mít na chodbách konkurenci v podobě poletujících amorků. Všemi milovaný svátek svatého Valentýna stojí za dveřmi – odkud přišel a co nám přinese do Bradavic?
Šíří se zvěsti, že hrad napadli zlí duchové a démoni. Co je roznítilo tak, že nás napadají? Může za to naše chování v hradu? Mstí se nám jeho pradávní obyvatelé, protože se chováme nevhodně k našemu propůjčenému příbytku? Nebo se duchové nudí a pro jejich pobavení, nám dělají různé neplechy? Či za to můžou mladí vtipálci a jejich kanadské žertíky?
Nemálo studentů je poslední dobou tichých. Nejspíše se bojí, dalších nástrah hradu. Co si pro nás přichystá příště?
Z Velké síně a ze všech prostor hradu zmizely vánoční ozdoby – jasný důkaz toho, že vánoční klid už je definitivně za námi. My ubozí studenti se opět už několik dní pachtíme s úkoly a profesoři se zase několik dní pachtí s opravou našich výtvorů. Vše jakoby se znovu ponořilo do spánku studijního stereotypu. To je však jen klamný a velice povrchní pohled. Když se kolem sebe pozorněji rozhlédnete, zjistíte, že u nás v Bradavicích se stále něco děje.
Jsou Vánoce, a to je čas, kdy lidé dělají věci, které by během roku určitě nedělali. Například já. Všichni víte, že moje novinová rubrika je Čmuchal. Ale jelikož jsou ty Vánoce, tak jsem se rozhodla přijít s normálním a nečekaně objektivním a nekritickým a ryze vánočním článkem. Takže si můžete všichni nebelvírští oddechnout, protože o vás tenhle článek není. Teda… skoro všichni. Až na jednu osobu.
…aneb co všechno jsme ochotni sníst
Každý z nás si při slově vánoce představí něco jiného, někdo svátky klidu a míru, teploučký krb a rodinnou pohodu. Pesimističtější jedinci, kteří už od prvního podzimního bláta jedou na antidepresivním lektvaru nejspíš ukvičené vánoční koledy a noční můry z posváteční obezity. Ať tak či tak, úplně všechny nás spojuje jediná myšlenka… na voňavé vánoční cukroví.