Keď sa konečne dieťa z mudlovskej rodiny, ako som napríklad ja, vysporiada s faktom, že je kúzelník, prídu na radu ďalšie zvláštne veci, ktoré sú pre deti z kúzelníckych rodín zrejme bežné.
Je téměř 10 hodin ráno 8. února 2089. Teplota bloumá někde pod nulou a na nádvoří Bradavického hradu se schází profesor Rein s pár studenty, kteří u něj navštěvují hodiny dějin pro šestý ročník, ale i jiní, kteří jsou prostě jen nadšenci do dějin (nebo se možná jen na chvíli chtějí dostat z hradu).
Ten pocit, určitě znáte: Bradavice! Konečně! Rozezní se ve Vaší hlavě, jakmile se nadohled objeví známý obrys Bradavického hradu. První ponávratové dny, jsou tu opojné. Čověk nedá hůlku z ruky, po ložnicích neustále lítají nějaké ty předměty, jelikož, kdo by si podával knihu, když si ji může přivolat. Na čtení učebnic se čeká do noci, abychom si mohli vyzkoušet, jestli naše Lumos funguje pořád stejně a o milé tradici barvit svým spolužákům vlasy do různých odstínů růžové ani nemluvím. Je to zkrátka období šteští, šprýmů a nadšeného vyprávění historek z prázdnin. Prostě paráda. Tak toto období u mě trvalo přesně dvanáct hodin a třicet jedna minut.
Ptáte se proč? Tak tedy první vystřízlivění proběhlo hned druhý den ráno. Vzbudila jsem se ukrutně brzo a v ne zcela bdělém stavu jsem si to rovnou zamířila do kuchyně, kde jsem tušila mamčiny bezvadný lívance. Že nejsem doma, mi došlo až v okamžiku, kdy mě velmi nevybíravým způsobem vyčinil jeden z obrazů, ne nepodobný mému orci. S pocitem smrtelné ranní únavy, jsem ho totiž začala přemlouvat, aby mi na dnešek napsal omluvenku, že jsem asi nějaká nachlazená a tudíž dneska raději zůstanu doma. Náhlé procitnutí způsobené ostrým vyhubováním (no ty pochodně a kamenné stěny mi taky mohly něco napovědět), bylo rychlé a ještě rychlejší můj úprk zpět do spolky a do ložnice. Mám totiž supr pyžamo bez kterého prostě neusnu, jen bohužel vypadá jako kostým králíka. A o promenádu v tomto úboru moc nestojím. Naštěstí je vážne hodně brzo ráno a na chodbě není ani živáčka.
Převléknu se tedy do něčeho příhodnějšího a vzhledem k probuzení mých čichových buněk se rozhodnu navštívit koupelnu a trochu se vydrhnout. Jenže ouha, další nesnáz. Společná koupelna. A všichni prváci se nejspíš rozhodli přivstat, aby jim něco neušlo. No nic, trpělivě si počkám a hezky voňavá se vrátím do ložnice, kde moje spolužačky právě vstávají s podobně zmatenými výrazy na tváři, jaký jsem já sama měla před chvílí. Už už se jim chci trochu vysmát, ale můj nos je znovu atakován vlezlým zápachem. S vědomím, že já to už být nemůžu se začnu pídit po pokoji. No jistě, já zapoměla na kuchařské umění jedné z maminek mých spolubydlících! Minulý rok to trvalo měsíc, než balíček z domu snědla a pokoj přestal připomínat skladovnu zelí. A osvěžovací kouzlo v nedohlednu, zasténá můj nos, když si připomenu učební plán na tento rok. No nic, to se přežije, povzbudím se a řádně ustrojena vyrazím na snídani.
Po cestě se na mě všichni vesele usmívají, což mi zvedne náladu a úsměvy vřele opětuji. Dokud někdo společně s veselým úsměvem neutrousí poznámku: „Hezký pyžamo…“ Na místě ztuhnu a v hlavě mi šrotuje, kdo mě ráno přece jenom zahlídl. No jasně, obrazy! Plácnu se dlaní do čela a zaskřípu zuby. Jak jsem na tu jejich drbárnu mohla zapomenout! Obrním se tedy myšlenkou, že moje pyžamo v drbech nejspíše rychle vystřídají nějací cicmající se třeťáci, a začnu si nakládat míchaná vajíčka. Paráda, kvůli těmhle snídaním to všechno stojí za to. Naliji si šťávu a zasněně si začnu prohlížet právě přilétajíci sovy. Je to docela impozantní podívaná, pomyslím si při pohledu na kroužíci ptáky. Jen doufám, že moji poštu letos nosí jiná sova než v prváku, protože jestli ne… Myšlenku nestihnu dokončit, jelikož povědomá sova se nadšeně snese na stůl při čemž na mě převrhne šťávu i několik vajec. Přitom divoce mává křídly a s hrdým pohledem ke mně natahuje nožku. Jasně, nic se nezměnilo. Odevzdaně odvážu dopis, nadšené sově hodím kus slaniny a vracím se do ložnice se převlíct.
Po cestě do zmijozelského sklepení se můj naštvaný výraz nakonec stejně změní v odevzdaný smích. Ať už je to jakkoliv šílené, zdejší rána prostě mají svůj půvab. A tak nad tím se smíchem kroutím hlavou, když před zavřeným průchodem do spolky marně přemýšlím, kdy se asi tak stihlo změnit heslo.
Viktorie Bennett
Díky sově jsem si s Leonardem, který se letos stal naším novým prefektem, domluvil schůzku v půl sedmé v naší společenské místnosti. Přišel včas, což se mi líbilo. První krok, který by měl prefekt zvládat. Být alespoň všude včas. Posadili jsme se naproti sobě ke krbu a zeptal se ho, zda můžeme začít. Nevypadal moc nervózně. Neměl ani důvod. Nechtěl jsem ho vykuchat. Prohodil, že si bude připadat jako celebrita, načež jsem mu řekl, že tak trochu je, když má odznak. Pak už jsem jen nechal svůj rychlobrk dělat svou práci a začal klást jednoduché otázky.
Taky vás zajímá, co dělají ty krabičky, o kterých vám furt někdo píše a nabízí vám je za mudlovskou cenu? Co si o mudlovské technologii myslí lidé na hradě a jak ji znají? Zeptala jsem se pár lidí na jejich názor a vy máte jedinečnou možnost si přečíst o názorech kouzelníků jak z mudlovských, tak smíšených i kouzelnických rodin. Takže se pohodlně usaďte a začtěte se. Číst dál…
Stává se i Vám, že od účasti na Halloweenském večírku s překvapením, se noc co noc probouzíte zalití studeným potem z hrozivých nočních můr, v kterých se ocitáte sami uprostřed temného lesa, rozkousaní v žaludku mořského hada nebo snad sežraní netopýry? Číst dál…
Po náročné pauze plné nic nedělání, lelkování a spřádání plánů, jak profesorstvu zpříjemnit tu dobu, co je musíme trpět, přišlo to nejhorší i nejlepší- cesta Bradavickým expresem do Prasinek. Číst dál…
Jménem svým a jménem ostatních mrzimorských redaktorů bych se chtěla s Vámi, naši drazí čtenáři, rozloučit, než se všichni rozjedeme ke svým rodinám, na zasloužené dva měsíce prázdnin, někteří vstříc dalšímu studiu, práci, novým zkušenostem a další životní etapě. Snad se Vám naše články líbily, byly pro Vás přínosem, pobavily. Doufám, že se k nám, Bradavičníku jako celku, vrátíte i v září se začátkem nového školního roku. Číst dál…
Snad každý si v poslední době povzdechl před zavřenými dveřmi sekretariátu školu. Jaké ale bylo překvapení prvních „šťastlivců“, když se ze zvyku opřeli o dveře a ty je pustily dál. Číst dál…