Jeden by nevěřil, kolik se toho dá o fauně tohoto světě zjistit ve Velké síni. Ano, moji milí čtenáři. Žádné školní pozemky, žádný Zapovězený les, ale naše stará dobrá Velká síň je tím místem. Asi budu dosti šokovat profesory jež vyučují předmět Péče o kouzelné tvory, ale já jsem v síni potkala dokonce i nundu. Číst dál…
Jistě jste si všimli, že ta ohlašovaná Božíhodová mezinárodní žranice (Merlin ví, koho napadlo tohle slovo) se jaksi nekonala. Mám dojem, že důvody byly ryze praktické – pozvaní kouzelníci trávili svátky u svých rodin a také mnoho studentů i profesorů odjelo na prázdniny domů. Bylo tedy stanoveno náhradní datum, a to 3. ledna.
Snad každý z nás se při svých toulkách školními pozemky procházel kolem šafářovy chýše. Také jste povětšinou zaslechli jakési vrtění a tiché naříkání? Nejde o žádná strašidla či o studenty plnící školní trest. Zdrojem těchto zvuků jsou bezbranné kluběnky, které jsou drženy v nevyhovujících podmínkách a často trpí hlady i žízní! A vše se prosím děje za tichého souhlasu školy.
Číst dál…
Jak bylo ohlášeno na nástěnce, konala se v úterý lekce plavání v bazénu v Prasinkách. Sešli jsme se na nádvoří, spolu se studenty se dostavili manželé Rimstar, profesorka Renawalti a profesor Mekhet. Přes nevlídné počasí jsme nadšeně vykročili směrem k Prasinkám.
Číst dál…
Tak jsem měla pro své čtenářstvo připraven tak krásný článek. A teď váhám zda jej mám dopsat nebo spíše přepsat či vůbec nenapsat. Na druhou stranu mé novinářské já vás touží informovat.
Dne 26.11. 2077 zhruba kolem 13:15 hodin odpoledních jsem využila chvilky volna a rozhodla se zajít do Velké síně něco pojísti.
Jaké bylo však mé zděšení, když po vstupu do síně s písní na rtech uzřila má očka totálně přežabenou síň…ale totáč, to vám povídám.
Ptáte se jistě, o čem to mluvím. Jistě mnoho z vás četlo příspěvek o nutnosti šetřit pergameny, který k nám dorazil z míst nejvyšších, tedy přímo z Ministersva. Pominu úvahy o recyklaci a soustředím se jen na – pro nás pilné studenty – životně důležitou věc… Pergameny počínaje. Ano, chápu, že se musí šetřit, že jich spotřebujeme hromady, že se s nimi někdy plýtvá (na vlaštovky kupříkladu, ale co by to bylo za školu bez vlaštovek!) a tak dále a podobně. Takže jsem si začala počítat, kolik jich spotřebuju. No vážení, brzy jsem to vzdala…
Číst dál…
Stále po nás chtějí, abychom něco napsali do Bradavičníku. Že odměna nás nemine. Na peníze slyší skoro každý, a tak si řekne, že něco sepíše, někde něco vyčmuchá a dostane peníze skoro za nic. Ale zdání klame.
Když jsem šla dnes kolem bodovacích hodin, čekalo mne pozitivní zjištění. Už jsme nebyli poslední! Hurá! Avšak když jsem pátrala po důvodech této události, má radost opadla. Týkala se novin, respektive článku Zmijozelských o údajném nočním dostaveníčku pana Gerhardsena v knihovně. Pan Gerhardsen strhl Zmijozelu celých padesát bodů. A za co? Za to, že studentky této koleje podaly čtenářům informaci o zarážející skutečnosti! Pravda, byť poněkud bulvárního charakteru.