Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Úvodní slovo šéfredaktorů 2087/2088
Dne 9. 4. 2087 jsem se ve večerních hodinách sešel s profesorkou Wildrose ve Velké síni, abych s ní udělal rozhovor pro svůj úkol do Obrany proti černé magii, ve kterém jsem měl napsat patnáct zajímavých faktů o některém z vyučujících daného předmětu. Po domluvě s ní jsem rozhovor následně zaslal i sem do Bradavičníku, protože si myslím, že obecně o svých profesorech víme poměrně málo, a tak se alespoň se slečnou Wildrose takto můžete vy, čtenáři, seznámit trošku blíže.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rozhovor s Leah Wildrose
Proč vlastně havraspárská kolej tolik zbožňuje kakao? Je to něco jako posedlost tímto nápojem? Ale
ne všichni kakao milují a někteří ho přímo nenávidí a jsou havránci tělem i duší. Kakao je něco jako
symbol havraspárské koleje a pokusím se vám mým pohledem vysvělit, proč tomu tak je.
Kakao je velmi uklidňující nápoj. Naše kouřící hlavy naplněné vědomostmi se potřebují někde
uklidnit, a tak se soustředíme chvíli na plameny v krbu a upíjíme tohoto blahodárného nápoje, který
uklidní naše myšlenky a my můžeme relativně v klidu usnout a všechny naše nápady si přetřídit ve
spánku a ráno se probudit svěží. Kakao má tedy uklidňovací funkci, která je téměř všem havránkům
určitě jasná.
Je to naše droga, nemálo havránků bez ní prostě nemůže existovat. Je to legální droga, kterou
využíváme a jsme jako modrý gang, který se plazí po zemi, když kakao dojde. A vyděšené hlášky jako:
„Došlo kakao!“ se občas také stávají skutečností. Ovšem to je zase nadsázka, spousta lidí to bere
s nadhledem a tuto drogu berou jako příležitostné potěšení.
Také mám občas pocit, že v některých chvílích kakao působí opačně a stimuluje náš mozek. Napadají
nás naprosto úžasné myšlenky, nápady, akce, teorie a hypotézy, díky kterým zažíváme téměř extázi.
Ne, nejsme žádná šprťácká kolej. Šprt je člověk, který se učí věci nazpaměť, nerozumí jim a jen se je
prostě bifluje. U nás to tak není, dokážeme nad problémy diskutovat. A často se tak děje nad šálkem
dobrého kakaa.
Je to také věc kultury naší koleje. Když jsem byla v prvním ročníku, což mi přijde jako včera (a ve
skutečnosti jsou to jen tři roky), představení koleje Havraspár bylo v duchu kakaa a muffinů. Je to
opravdu srdeční záležitost, která je tu snad odnepaměti a vyvolává v nás úsměv, plány a odpočinek.
Strávit večer s hrnkem kakaa a nějakými těmi muffiny je snad ideální havránkův večer – kromě
strávení tohoto času s blízkými. Ale samotáři v koleji také nejsme. Kakao si bereme všude s sebou,
když jdeme za kamarády. S sebou občas nosím takový mudlovský vynález jménem termoska, ve
kterém se mi uchovává teplé kakao a mohu se kdykoli napít a kdykoli zažít pocit uklidnění… anebo
pocit: „Euréka!“
Proč vlastně havraspárská kolej tolik zbožňuje kakao? Je to něco jako posedlost tímto nápojem? Ale ne všichni kakao milují a někteří ho přímo nenávidí a jsou havránci tělem i duší. Kakao je něco jako symbol havraspárské koleje a pokusím se vám mým pohledem vysvělit, proč tomu tak je.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kakaová závislost
Svátek svatého Valentýna mnozí z nás neslaví. Buď tímto svátkem opovrhují, či třeba nemají protějška, se kterým by jej slavili. Také jsem kdysi nebyla příznivcem tohoto svátku. Ale pro zamilované je vlastně každý den takovým svatým Valentýnem. Proč se tedy zaobírat speciálním dnem, kdy si páry rozdávají dárky a svou přítomnost? Nemůžou si dárky dávat i jiný den? Co je k tomu vede, že tento svátek slaví?
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Význam svatého Valentýna
Velká část z vás, troufám si říct skoro polovina, chodí každý den přes páté patro. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je páté patro skvělým odpočinkovým místem při cestě nahoru. A protože samotné odpočívání vypadá hloupě, zastavuji se u nástěnky s inzeráty, která tam visí. Za ty skoro dva měsíce se má kondička po prázdninách už trochu zlepšila, takže jsem sice schopná vyškrábat se až do Západní věže na jeden zátah, ale v pátém patře u nástěnky mě stejně potkáte velmi často. A já vám teď osvětlím proč.
Naši říkali, že bych se správně měl zapojovat do všech možných akcí, které na škole máme. Teprve teď jsem se odhodlal, a našel téma, k sepsání článku do Bradavičníku. Velmi mě překvapilo, že na škole máme i vlastní časopis, ale vlastně, proč ne, že.
Jelikož jsem narozený v červenci, o svých kouzelnických schopnostech jsem ani netušil. Mohu říct, že jsem mudla tělem i duší. Když mi tátové řekli, že mi přišel dopis z nějakého internátu a že chtějí, abych tam šel studovat, málem jsem se rozbrečel. Nechápal jsem, co se děje, proč se to děje. Jen jsem doufal, že sem bude moci jít můj mladší bratr, Sebastian. Nemohl.
Na Příčné jsme s táty a bratrem bydleli celý srpen a já se snažil zároveň asimilovat do kouzelnického světa, pochopit to vše, co se kolem děje, a u toho ještě zvládnout zkoušky, které si pro mě tátové připravili, z mudlovských předmětů.
Byl jsem z toho všeho kolem neskutečně vyděšený, vlastně dodnes jsem. Vždyť o tomhle všem jsme celé dětství jen slýchávali, jako o iluzi, ale ono to je reálné.
Netušil jsem, že to je teprve slabý odvar. Vše začalo v momentu, kdy jsme měli nastoupit do vlaku. Bratr plakal, nechtěl mě nechat jít, a já jsem také stěží zvládal slzy. Tátové mě políbili, každý na jednu tvář, a prakticky vhodili do jednoho z vagonů, načež okamžitě odešli.
Ve vlaku jsem nikoho neznal, byl jsem vystrašený, podvědomě jsem tušil, že to může být ještě horší, což se ukázalo v Praniskách, a následně na cestě loďkami. Můj kamarád byl ještě vyděšenější, než já, měl jsem koho uklidňovat a nemyslet na to, jak strašně moc se sám bojím.
A potom přišlo zařazení. Šel jsem do Havraspáru, k těm moudrým, z čehož byli tátové strašně nadšení. Mnohem radši byl bych v tom Zmajozilu, protože je tam Frederick. V Havraspáru znám snad jen našeho šéfredaktora, pana Lanea, ale…
Celé Bradavice, celá škola a celý kouzelnický svět, to všechno mě neskutečně děsí. Pohyblivé schody, mluvící obrazy, obří had v jezeře, uprchlý zločinec… To by se v mudlovském světě stát nemohlo. A já netuším, co bych měl dělat. Říká se, že nakonec si dokážeš zvyknout na vše. Přestávám tomu věřit. Jsem ve škole už skoro dva měsíce, ale jsem stále tak vyděšený, jako na začátku. A stále mi chybí moje rodina.
Myslím, že by se na škole hodilo něco, jako „Program pro schopnost mudlů vyrovnávat se s náhlým převratem v jejich životě.“ Protože já se s tím nejsem schopen vyrovnat.
Edward Connor Robin Peebles
Naši říkali, že bych se správně měl zapojovat do všech možných akcí, které na škole máme. Teprve teď jsem se odhodlal, a našel téma, k sepsání článku do Bradavičníku. Velmi mě překvapilo, že na škole máme i vlastní časopis, ale vlastně, proč ne, že.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mudlovský kluk ve velkém internátu
Zdá se vám život na hradě nudný? Monotónní? Chtěli byste občas vypadnout ze stereotypu? Není to nic
těžkého. Stačí podniknout pár drobností a váš život už nebude fádní.
Zdá se vám život na hradě nudný? Monotónní? Chtěli byste občas vypadnout ze stereotypu? Není to nic těžkého. Stačí podniknout pár drobností a váš život už nebude fádní.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Změna je život. Buďme kreativní!
Školní rok sotva začal a již je z mnoha stran slyšet brblání a protesty. Skleslé tváře, závistivé pohledy, někdo dokonce i pár slziček uronil. Čím to jenom je, že z Velké síně po zařazování odchází část studentů s širokým úsměvem a druhým zbydou jenom oči pro pláč? Na tuhle otázku jsem si dovolila nalézt odpověď a teď se o ni s vámi ráda podělím, Moudrý klobouk je totiž zkorumpovaný!
Kolena mám roztřesená před kloboukem... mluvícím? Kampak budu zařazena? Kdepak je mé cesty cíl?
Číst dál...
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Je to Havraspár!
Prázdniny utekly jako voda a my opět zasedli do lavic. Mnozí z Vás by jistě rádi ještě alespoň pár dní lenošili a užívali si blažené volno, leč nedá se nic dělat. Nač ale zoufat? Uchovejte si vzpomínky na určitě krásné prázdniny a přivítejte nový školní rok s otevřenou náručí!
Číst dál…
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Úvodní slovo šéfredaktorů 2086/2087