Jsem v temnotě a nemůžu se pohnout, toto místo bylo vytvořeno přímo pro mě. Jak jinak si vysvětlit, že pevně obepíná mé tělo? Jsem zde sama, ale vím že o kousek dál jsou další tři. Jsou větší jak já, ale zapomínám jak vypadají. Jeden je ticho, asi se mu nelíbím a tak mě ignoruje. Zbylí dva jsou hluční, hází sebou a vesměs jsou dost agresivní. Jsem ráda, že nejsem na jednom místě jako oni. Jsem zmatená, proč jsem tu?
Před pár dny jsem se zúčastnila seznamovacího táboráku Zmijozelské koleje. Začátek byl naplánován na šestou hodinu večerní, kdy se na mýtinu začali pomalu trousit háďata v doprovodu naší slečny kolejní Jane Boneové.
Já jsem si sama nikdy nedokázala představit, že bych měla vlastní domácí zvíře. Moc práce, moc zodpovědnosti. Nechápejte mě špatně, zvířata já mám ráda (teda jak která, s takovým potkanem mi asi moc radost neuděláte) a ráda rozmazluji cizí mazlíčky. Když mi tak moji rodiče o prázdninách oznámili, že pro mě mají speciální dárek k patnáctým narozeninám, který mi musí dát předem, protože by mi ho jinak dát nemohli, ani ve snu mě nenapadlo, že to co dostanu, bude kotě.
Za těch pár let svého působení na škole už jsem si zvykla na spoustu podivných věcí, které se tu dějí (především zmiňuji někdy ne zrovna příjemné a ukecané obrazy). Už ani tak neprožívám to, že kolem mě co chvíli proletí duch, nebo, že se mi změní schodiště přímo pod nosem, teda pardon, pod nohama, a já pak běhám jak šílená po celém hradě a hledám cestu, abych opět nepřišla pozdě na hodinu přeměňování. Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat, jsou někteří zdejší studenti. Někteří jsou drzí, i když jsou mladší než vy, ale na ty já teď nenarážím. Moje zmínka spíš patří takovým, podivným obyvatelům hradu, kteří vcelku neustále jednají více než kuriozně. Když narazíte na jednoho denně, tak vás to třeba mírně pobaví, co se ale stane, když máte, stejně jako já, den blbec s velkým B a potkáte jich celou hromadu? Číst dál…
Asi si myslíte, že jsem se zbláznila, když chci psát článek o novoročních předsevzetích. Vzhledem k tomu, že už se pomalu, ale jistě, blíží únor jdu trošku s křížkem po funuse. Já ale nechci psát o letošních předsevzetích, jako spíš o těch, co jsem si dala minulý rok. Bylo to vůbec poprvé, co jsem něco takového zkusila a pečlivě jsem si dávala pozor (někdy zapisovala, obzvlášť co se prvního bodu týče), jak je plním.
Dobrá, takže můj seznam, obsahující pět předsevzetí, byl následující:
1. Přečtu za rok 50 knížek (a tím nemyslím do školy. Někteří z vás se možná budou divit, ale existují lidé, kteří si čtení knížek opravdu užívají.)
2. Budu se snažit být méně náladová.
3. Budu se snažit nebýt tak ironická a hnusná na ostatní lidi (někteří) si to přece nezaslouží.
4. Budu mít radost, když se mým kamarádům něco povede.
5. Nebudu se tak stresovat nad domácíma úkolama.
Dobrá, nastává leden a já si říkám, že to je něco lehkého, že jsem si přece nedala nic složitého, jako vyšplhat se na nejvyšší horu světa, nebo podobně. Ze začátku to šlo v pohodě, asi jsem nenarazila na toho správného „blbce“, který by mě odpálil natolik, abych něco porušila. Snažím se pilně číst.
První zádrhel nastává na začátku února a já se začínám vracet ke svým starým zvykům a náladovosti. Každá maličkost mě dokáže vykolejit a srazit náladu o několik stupňů dolů. Takže to máme první předsevzetí v háji zeleném.
Budete se divit, ale vydržela jsem to skoro další dva měsíce, bez toho, aniž bych porušila něco dalšího. Pak ale nastává květen a já začínám panikařit ohledně domácích úkolů. Proč jsem si jen zapsala tolik předmětů? Stojí mi to za to? Asi stojí, protože panikařím a dopisuju všechno na poslední chvíli. Takže si můžu rovnou odškrtnout další předsevzetí.
Vydržela jsem skoro až do konce školního roku, než mě jedna z mladších studentek v Síni tak vytočila, abych na ní začala křičet pár ironických a hnusných poznámek. Ups. Pořád mi ale zbývají dvě předsevzetí a ty nejjednodušší.
To by ale nesměl přijít konec prázdnin a oznámení, že jedna z mých nejlepších kamarádek (ano, ona ví, o kom se mluví) je pro příští rok prefektkou. Já jí to přece děsně přeju. Až na to, že z toho vůbec nejsem nadšená, ze sobeckých důvodů, jak teď třeba budeme porušovat školní řád (to samozřejmě neděláme, ale co kdybychom chtěly začít?!). No dobrá, tak mi zbyly alespoň ty knížky. 50 přece není moc.
A tak celá říčná z toho, že musím splnit alespoň jedno z těch předsevzetí celý zbytek roku čtu jako šílená, než si uprostřed prosince uvědomím, že nestíhám, takže končím se 30 knížkami a předsevzetím, že předsevzetí už si nikdy v životě nedám.
A co vy? Dáváte si novoroční předsevzetí, nebo ne? A jestli ano, jste v dodržování lepší než já?
Ten pocit, určitě znáte: Bradavice! Konečně! Rozezní se ve Vaší hlavě, jakmile se nadohled objeví známý obrys Bradavického hradu. První ponávratové dny, jsou tu opojné. Čověk nedá hůlku z ruky, po ložnicích neustále lítají nějaké ty předměty, jelikož, kdo by si podával knihu, když si ji může přivolat. Na čtení učebnic se čeká do noci, abychom si mohli vyzkoušet, jestli naše Lumos funguje pořád stejně a o milé tradici barvit svým spolužákům vlasy do různých odstínů růžové ani nemluvím. Je to zkrátka období šteští, šprýmů a nadšeného vyprávění historek z prázdnin. Prostě paráda. Tak toto období u mě trvalo přesně dvanáct hodin a třicet jedna minut.
Ptáte se proč? Tak tedy první vystřízlivění proběhlo hned druhý den ráno. Vzbudila jsem se ukrutně brzo a v ne zcela bdělém stavu jsem si to rovnou zamířila do kuchyně, kde jsem tušila mamčiny bezvadný lívance. Že nejsem doma, mi došlo až v okamžiku, kdy mě velmi nevybíravým způsobem vyčinil jeden z obrazů, ne nepodobný mému orci. S pocitem smrtelné ranní únavy, jsem ho totiž začala přemlouvat, aby mi na dnešek napsal omluvenku, že jsem asi nějaká nachlazená a tudíž dneska raději zůstanu doma. Náhlé procitnutí způsobené ostrým vyhubováním (no ty pochodně a kamenné stěny mi taky mohly něco napovědět), bylo rychlé a ještě rychlejší můj úprk zpět do spolky a do ložnice. Mám totiž supr pyžamo bez kterého prostě neusnu, jen bohužel vypadá jako kostým králíka. A o promenádu v tomto úboru moc nestojím. Naštěstí je vážne hodně brzo ráno a na chodbě není ani živáčka.
Převléknu se tedy do něčeho příhodnějšího a vzhledem k probuzení mých čichových buněk se rozhodnu navštívit koupelnu a trochu se vydrhnout. Jenže ouha, další nesnáz. Společná koupelna. A všichni prváci se nejspíš rozhodli přivstat, aby jim něco neušlo. No nic, trpělivě si počkám a hezky voňavá se vrátím do ložnice, kde moje spolužačky právě vstávají s podobně zmatenými výrazy na tváři, jaký jsem já sama měla před chvílí. Už už se jim chci trochu vysmát, ale můj nos je znovu atakován vlezlým zápachem. S vědomím, že já to už být nemůžu se začnu pídit po pokoji. No jistě, já zapoměla na kuchařské umění jedné z maminek mých spolubydlících! Minulý rok to trvalo měsíc, než balíček z domu snědla a pokoj přestal připomínat skladovnu zelí. A osvěžovací kouzlo v nedohlednu, zasténá můj nos, když si připomenu učební plán na tento rok. No nic, to se přežije, povzbudím se a řádně ustrojena vyrazím na snídani.
Po cestě se na mě všichni vesele usmívají, což mi zvedne náladu a úsměvy vřele opětuji. Dokud někdo společně s veselým úsměvem neutrousí poznámku: „Hezký pyžamo…“ Na místě ztuhnu a v hlavě mi šrotuje, kdo mě ráno přece jenom zahlídl. No jasně, obrazy! Plácnu se dlaní do čela a zaskřípu zuby. Jak jsem na tu jejich drbárnu mohla zapomenout! Obrním se tedy myšlenkou, že moje pyžamo v drbech nejspíše rychle vystřídají nějací cicmající se třeťáci, a začnu si nakládat míchaná vajíčka. Paráda, kvůli těmhle snídaním to všechno stojí za to. Naliji si šťávu a zasněně si začnu prohlížet právě přilétajíci sovy. Je to docela impozantní podívaná, pomyslím si při pohledu na kroužíci ptáky. Jen doufám, že moji poštu letos nosí jiná sova než v prváku, protože jestli ne… Myšlenku nestihnu dokončit, jelikož povědomá sova se nadšeně snese na stůl při čemž na mě převrhne šťávu i několik vajec. Přitom divoce mává křídly a s hrdým pohledem ke mně natahuje nožku. Jasně, nic se nezměnilo. Odevzdaně odvážu dopis, nadšené sově hodím kus slaniny a vracím se do ložnice se převlíct.
Po cestě do zmijozelského sklepení se můj naštvaný výraz nakonec stejně změní v odevzdaný smích. Ať už je to jakkoliv šílené, zdejší rána prostě mají svůj půvab. A tak nad tím se smíchem kroutím hlavou, když před zavřeným průchodem do spolky marně přemýšlím, kdy se asi tak stihlo změnit heslo.
Viktorie Bennett
Stejně jako všichni starší studenti jsem si už párkrát zažila cestu kočárem do hradu. Nikdy mi to vlastně tak úplně nedocvaklo, ale ve světle poslední cesty, mi došlo, že to nebylo poprvé (a nejspíš ani naposledy), co se nám cesta něčím zkomplikovala. Zažila jsem už divné zvuky z lesa, poruchu kočárů, ale co jsme si vytrpěli tentokrát, bylo něco neslýchaného. Číst dál…
Drazí studenti, profesoři, prostě čtenáři Bradavičníku.
Jak jste již určitě zaznamenali, školní rok 85/86 se se nám pomalu, ale jistě blíží ke konci. Studenti už nedočkavě vyhlíží prázdniny a balí si kufry, profesoři z posledních sil sbírají známky na vysvědčení. Číst dál…
Sprevádza nás celý rokfortský život. Striehne na zábudlivcov aj odvážlivcov. Jej zástancovia (čítaj: veľactené profesorstvo) sa nevedia dočkať, kedy niekoho načapajú a dajú mu „co pro to“, že vyliezol, kedy nemal. Ale čo na to študáci? Vybehla som trošku medzi davy a popýtala som sa na názory práve ich (vlastne vás).
Ten pocit určitě znáte. Vracíte se v noci ze záchodu, předpokládáte kolem sebe jen ticho a klid nočního hradu a tu se to spustí. Začne to šramotem, potom se přidá tiché brblání kolem vás, až se to nakonec rozjede naplno:
„Ale, ale, paninka je v noci na procházce?“
„Byl ses tajně dvořit svoji dámě?“
„Jestlipak to ví kolejní, že nejsi v posteli?“
„Co se tu couráš, co?“
Ze zdí okolo vás nejen pozorují, brblají, ale také komentují každý váš krok… Ano jistě víte, o kom mluvím. O všudypřítomných obrazech. Číst dál…