…rozhovor s osobou v tomto časopise najpovolanejšou. Dala som jej akademické tri mesiace na rozkukanie a potom som sa na ňu vrhla so svojimi otázkami. Poznám ju už nejaký ten rok a teraz dávam možnosť nahliadnuť do jej života aj vám…
Zatím, co se celá škola těšila na Halloween, nám (a Mrzimorským) se pár dní před oním svátkem, stalo něco zvláštního. Kdokoliv, kdo toho večera vstoupil do společenské místnosti, se ocitl kdesi jinde.
Jsem v temnotě a nemůžu se pohnout, toto místo bylo vytvořeno přímo pro mě. Jak jinak si vysvětlit, že pevně obepíná mé tělo? Jsem zde sama, ale vím že o kousek dál jsou další tři. Jsou větší jak já, ale zapomínám jak vypadají. Jeden je ticho, asi se mu nelíbím a tak mě ignoruje. Zbylí dva jsou hluční, hází sebou a vesměs jsou dost agresivní. Jsem ráda, že nejsem na jednom místě jako oni. Jsem zmatená, proč jsem tu?
Před pár dny jsem se zúčastnila seznamovacího táboráku Zmijozelské koleje. Začátek byl naplánován na šestou hodinu večerní, kdy se na mýtinu začali pomalu trousit háďata v doprovodu naší slečny kolejní Jane Boneové.
Já jsem si sama nikdy nedokázala představit, že bych měla vlastní domácí zvíře. Moc práce, moc zodpovědnosti. Nechápejte mě špatně, zvířata já mám ráda (teda jak která, s takovým potkanem mi asi moc radost neuděláte) a ráda rozmazluji cizí mazlíčky. Když mi tak moji rodiče o prázdninách oznámili, že pro mě mají speciální dárek k patnáctým narozeninám, který mi musí dát předem, protože by mi ho jinak dát nemohli, ani ve snu mě nenapadlo, že to co dostanu, bude kotě.
Jak si někteří moji zelení spolužáci jistě všimli (a pokud jste si nevšimli, tak hanba vám), tak jsme se rozhodli pro naše zelené spolužáky letos vytvořit Sportovní Spolek, který by měl každou hodinu zaměřenou na nějakou super aktivitu na odreagování od domácích úkolů. Hned ze začátku měl náš Spolek menší problémy v organizaci, ale nakonec mám pocit, že hlavní organizátorka celého spolku (kterou jsem mimo jiné já) to zvládla a přinesla vám v průběhu roku pár zajímavých akcí.
Za těch pár let svého působení na škole už jsem si zvykla na spoustu podivných věcí, které se tu dějí (především zmiňuji někdy ne zrovna příjemné a ukecané obrazy). Už ani tak neprožívám to, že kolem mě co chvíli proletí duch, nebo, že se mi změní schodiště přímo pod nosem, teda pardon, pod nohama, a já pak běhám jak šílená po celém hradě a hledám cestu, abych opět nepřišla pozdě na hodinu přeměňování. Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat, jsou někteří zdejší studenti. Někteří jsou drzí, i když jsou mladší než vy, ale na ty já teď nenarážím. Moje zmínka spíš patří takovým, podivným obyvatelům hradu, kteří vcelku neustále jednají více než kuriozně. Když narazíte na jednoho denně, tak vás to třeba mírně pobaví, co se ale stane, když máte, stejně jako já, den blbec s velkým B a potkáte jich celou hromadu? Číst dál…
Kedysi dávno, tam, kde je slnko i mesiac väčšie, v krajine, kde nepoznajú sneh či zimu, bývala v nie veľmi veľkom, ale zas ani primalom bielom domčeku stará bylinkárka a jej vnučka-sirota. Číst dál…
Není to tak dávno, co jsme na stránkách Bradavičníku krátce promluvili o neblaze proslulém registru hůlek, který v několika případech rozdělil hrad na dva tábory. Pak se po něm slehla zem. Kde byla slíbená registrace? Nikdo neví, nikdo se po ní nesháněl. Až dnes uvedl ředitel Magnussen na nástěnce školy věci „na pravou míru“. Číst dál…
