Registr hůlek. Svým způsobem věc, která hrad rozdělila na dva tábory. Možná tedy tři. Na ty, kteří jsou pro, proti a ty, kterým je to vlastně jedno. Odpůrci jsou možná v menšině, ale v menšině většinové… Sám jsem proti registru. Než mě nazvete zaujatým a znechuceně odložíte Bradavičník, zkuste prosím popřemýšlet nad následujícími řádky. Číst dál…
Už při slavnostním zahájení tohoto školního roku, zaznělo ve Velké síni nesouhlasné mumlání, když se nový ředitel Wolfgang Magnussen zmínil o povinné registraci hůlek, která bude tento školní rok následovat. Někteří studenti u nesouhlasného mumlání zůstali, ale někteří se rozhodli jednat. Z jejich první akce, Vám nejmilejším čtenářům, přináším reportáž psanou horkou tužkou přímo z místa činu. Číst dál…
Ve svém dnešním článku vám ukážu, co mi chybí v Bradavicích, myšleno z mudlovských vynálezů, a také vysvětlím proč. Takže se pohodlněji uvelebte ve svém křesle, posteli, školní lavici, či kde si Bradavičník čtete, doplňte zásoby kakaa a ponořte se do mých myšlenek. Číst dál…
Zdá se vám život na hradě nudný? Monotónní? Chtěli byste občas vypadnout ze stereotypu? Není to nic těžkého. Stačí podniknout pár drobností a váš život už nebude fádní.
Ten pocit, určitě znáte: Bradavice! Konečně! Rozezní se ve Vaší hlavě, jakmile se nadohled objeví známý obrys Bradavického hradu. První ponávratové dny, jsou tu opojné. Čověk nedá hůlku z ruky, po ložnicích neustále lítají nějaké ty předměty, jelikož, kdo by si podával knihu, když si ji může přivolat. Na čtení učebnic se čeká do noci, abychom si mohli vyzkoušet, jestli naše Lumos funguje pořád stejně a o milé tradici barvit svým spolužákům vlasy do různých odstínů růžové ani nemluvím. Je to zkrátka období šteští, šprýmů a nadšeného vyprávění historek z prázdnin. Prostě paráda. Tak toto období u mě trvalo přesně dvanáct hodin a třicet jedna minut.
Ptáte se proč? Tak tedy první vystřízlivění proběhlo hned druhý den ráno. Vzbudila jsem se ukrutně brzo a v ne zcela bdělém stavu jsem si to rovnou zamířila do kuchyně, kde jsem tušila mamčiny bezvadný lívance. Že nejsem doma, mi došlo až v okamžiku, kdy mě velmi nevybíravým způsobem vyčinil jeden z obrazů, ne nepodobný mému orci. S pocitem smrtelné ranní únavy, jsem ho totiž začala přemlouvat, aby mi na dnešek napsal omluvenku, že jsem asi nějaká nachlazená a tudíž dneska raději zůstanu doma. Náhlé procitnutí způsobené ostrým vyhubováním (no ty pochodně a kamenné stěny mi taky mohly něco napovědět), bylo rychlé a ještě rychlejší můj úprk zpět do spolky a do ložnice. Mám totiž supr pyžamo bez kterého prostě neusnu, jen bohužel vypadá jako kostým králíka. A o promenádu v tomto úboru moc nestojím. Naštěstí je vážne hodně brzo ráno a na chodbě není ani živáčka.
Převléknu se tedy do něčeho příhodnějšího a vzhledem k probuzení mých čichových buněk se rozhodnu navštívit koupelnu a trochu se vydrhnout. Jenže ouha, další nesnáz. Společná koupelna. A všichni prváci se nejspíš rozhodli přivstat, aby jim něco neušlo. No nic, trpělivě si počkám a hezky voňavá se vrátím do ložnice, kde moje spolužačky právě vstávají s podobně zmatenými výrazy na tváři, jaký jsem já sama měla před chvílí. Už už se jim chci trochu vysmát, ale můj nos je znovu atakován vlezlým zápachem. S vědomím, že já to už být nemůžu se začnu pídit po pokoji. No jistě, já zapoměla na kuchařské umění jedné z maminek mých spolubydlících! Minulý rok to trvalo měsíc, než balíček z domu snědla a pokoj přestal připomínat skladovnu zelí. A osvěžovací kouzlo v nedohlednu, zasténá můj nos, když si připomenu učební plán na tento rok. No nic, to se přežije, povzbudím se a řádně ustrojena vyrazím na snídani.
Po cestě se na mě všichni vesele usmívají, což mi zvedne náladu a úsměvy vřele opětuji. Dokud někdo společně s veselým úsměvem neutrousí poznámku: „Hezký pyžamo…“ Na místě ztuhnu a v hlavě mi šrotuje, kdo mě ráno přece jenom zahlídl. No jasně, obrazy! Plácnu se dlaní do čela a zaskřípu zuby. Jak jsem na tu jejich drbárnu mohla zapomenout! Obrním se tedy myšlenkou, že moje pyžamo v drbech nejspíše rychle vystřídají nějací cicmající se třeťáci, a začnu si nakládat míchaná vajíčka. Paráda, kvůli těmhle snídaním to všechno stojí za to. Naliji si šťávu a zasněně si začnu prohlížet právě přilétajíci sovy. Je to docela impozantní podívaná, pomyslím si při pohledu na kroužíci ptáky. Jen doufám, že moji poštu letos nosí jiná sova než v prváku, protože jestli ne… Myšlenku nestihnu dokončit, jelikož povědomá sova se nadšeně snese na stůl při čemž na mě převrhne šťávu i několik vajec. Přitom divoce mává křídly a s hrdým pohledem ke mně natahuje nožku. Jasně, nic se nezměnilo. Odevzdaně odvážu dopis, nadšené sově hodím kus slaniny a vracím se do ložnice se převlíct.
Po cestě do zmijozelského sklepení se můj naštvaný výraz nakonec stejně změní v odevzdaný smích. Ať už je to jakkoliv šílené, zdejší rána prostě mají svůj půvab. A tak nad tím se smíchem kroutím hlavou, když před zavřeným průchodem do spolky marně přemýšlím, kdy se asi tak stihlo změnit heslo.
Viktorie Bennett
Stejně jako všichni starší studenti jsem si už párkrát zažila cestu kočárem do hradu. Nikdy mi to vlastně tak úplně nedocvaklo, ale ve světle poslední cesty, mi došlo, že to nebylo poprvé (a nejspíš ani naposledy), co se nám cesta něčím zkomplikovala. Zažila jsem už divné zvuky z lesa, poruchu kočárů, ale co jsme si vytrpěli tentokrát, bylo něco neslýchaného. Číst dál…
Více či méně milí čtenáři,
Možná jste se za posledních pár dní či týdnů stačili mezi hordou úkolů a trochou té snahy nedostat se do potíží pozastavit nad na rudo obarvenými stoly ve Velké, portréty s knírky, blázny s cedulí “Free Hugs” na prsou, kteří se vás pokoušeli ukořistit do svých spárů, nebo novým spolužákem, kterého si v koleji nepamatujete. Nebo jste snad v klubovně načapali někoho, kdo se vrhal po chrliči, jako by byla ta kamenná tvář nejnovějším objektem jeho zájmu, či jste dostali podlý zásah balónkem plným vody? Číst dál…
Všem studentům, zaměstnancům a ostatním obyvatelům hradu se na vědomí dává, že: Číst dál…
Začiatok roka. Prvé dni. Prvá cesta do školy. Každý rok si to študenti zažívajú a možno si už zvykli na morskú chorobu z lodiek a cestu vlakom, ktorú niektorý prespia. Nám to už príde normálne, každý rok to máme rovnako, ale spomenie si ešte niekto na to ako sa cítil prvýkrát keď nastupoval na loďku? Keď si prvýkrát vo vlaku kúpil niečo sladké pod zub, alebo keď ho zaradili do koľaje? Myslím, že každý to prežíval inak a nie všetci si na to spomenú, pretože niektorý už dávno zabudli. Ale prváčikovia to majú v čerstvej pamäti a práve preto je najlepšie sa na prvý dojem spýtať práve ich. Konkrétne som sa na to spýtala Beatrice Devine, študentky nebelvíru. Číst dál…
Tuhle jsem si vzpomněl na svůj rozhovor s bratrem ohledně toho, jak se (ne)stát prefektem. A jak jsem si na to vzpomněl? No, hlavně díky tomu, že jsem přemýšlel, jak se takový prefekt vybírá a podobně.
Následkem toho jsem se rozhodl spáchat krátkou básničku. Omluvte, prosím, mé rýmy, nikdy jsem neříkal, že bych byl nějak zdatný v poezii, ale snažil jsem se. Zde jsou mé verše.