Ono je docela těžké vymyslet nějaké smysluplné téma a obsah článku. No a právě proto, jsem ho nevymyslela.
Jednou v noci jsem nemohla usnout, kupodivu jsem ani neměla nic důležitého na práci a tak jsem se rozhodla napsat článek, čehož jste si již určitě všimli… Číst dál…
Sprevádza nás celý rokfortský život. Striehne na zábudlivcov aj odvážlivcov. Jej zástancovia (čítaj: veľactené profesorstvo) sa nevedia dočkať, kedy niekoho načapajú a dajú mu „co pro to“, že vyliezol, kedy nemal. Ale čo na to študáci? Vybehla som trošku medzi davy a popýtala som sa na názory práve ich (vlastne vás).
Dle nadpisu článku se Vám může snadno zdát, že vyzývám bradavické studenty ke vzpouře. A máte pravdu – je tomu tak! Neboť to, co se v poslední době – dovolím si zdůraznit v posledních již téměř dvou letech – děje s naším klavírem v klubovně, je prostě a jednoduše otřesné.
Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z prefektů, protože mi přijde zajímavé porovnat jejich zkušenosti a to, jak na celou záležitost pohlížejí. Jako první se mi ozvala naše prefektka, Arishell Clouser, tudíž jsem si řekl, že si pokecám s ní. Přeci jen, je to nový přírůstek v řadách naší prefektury, názor bude jistě zajímavý. Sešli jsme se ve Velké Věži krátce před obědem a náš rozhovor mohl začít. Číst dál…
V některých deštivých dnech, když prší tak moc, že nemůžete jít ven (za předpokladu, že nechcete promoknout a dalších několik dnů/týdnů být nemocní), se určitě nudíte. Možná byste se rádi sešli se svými kamarády, jenže ti už mají něco domluvené. V hradu je všude prázdno a to i navzdory špatnému počasí. Takže si nemůžete zahrát všemi oblíbenou flašku nebo jí podobné hry. Nemůžete blbnout na schodišti a ani v jiných částech hradu, protože nemáte s kým. Nemůžete drbat s obrazy, protože ti už znají více drbů, než mohou zpracovat. Nemůžete se učit na předměty ani si psát úkoly, protože to zábavné není. Tak co dělat? Nevíte? Máte štěstí, protože já jsem se rozhodla o pár takových zábavných věcech napsat. Číst dál…
Ten pocit určitě znáte. Vracíte se v noci ze záchodu, předpokládáte kolem sebe jen ticho a klid nočního hradu a tu se to spustí. Začne to šramotem, potom se přidá tiché brblání kolem vás, až se to nakonec rozjede naplno:
„Ale, ale, paninka je v noci na procházce?“
„Byl ses tajně dvořit svoji dámě?“
„Jestlipak to ví kolejní, že nejsi v posteli?“
„Co se tu couráš, co?“
Ze zdí okolo vás nejen pozorují, brblají, ale také komentují každý váš krok… Ano jistě víte, o kom mluvím. O všudypřítomných obrazech. Číst dál…
I tancování je součástí tohoto kouzelného světa. Jen tu bývá většinou takový malý problém. Nemá vás to kdo naučit, nebo jste úplná dřeva na tanec. Tento problém ovšem vyřešila profesorka Fast. Začala v Nebelvíru pořádat taneční hodiny. Zatím proběhly dvě takové hodiny a účast na nich byla hojná. Samozřejmě, jako by zpravidla, se tanečních účastnilo více dívek než chlapců, ale přesto si každý zatancoval v páru, ať už holka s holkou, nebo holka s klukem. Číst dál…
Taky někdy přemýšlíte o tom, kdo je ten kluk věčně zahalený v kapuci, kterého potkáváte každý pondělek na chodbě ve třetím patře? Anebo kdo je ta slečinka, co se den co den promenáduje po nádvoří? Já jsem si na bradavické osobnosti posvítila. Tedy nemyslím tím osobnosti jako nějaké slavné hvězdy. Těch tu asi moc nemáme. (I když… nikdy nevíte, jestli se váš učitel Obrany ve volných chvílích nevěnuje modelingu, že.) Já myslím ty osobnosti vnitřní. Víte, co myslím? Ne? No, to nevadí… Číst dál…
Běžel jsem chodbou s hlavou dobrodružně otočenou dozadu, abych měl jistotu, že jsem toho otravného ducha setřásl. Zahnul jsem akčním skokem za roh a pokusil se projít čímsi tělem. Nepovedlo se. Tak jsem aspoň na chvilku zadnicí zahříval podlahu chodby. Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že druhým účastníkem této nehody byl nebohý profesor Torn Austin Duncan. Asi ho všichni znáte, učí toho hromadu. Jeho fanoušky a obdivovatelky mohu ujistit, že se mu po této kolizi nic nestalo (mým fanouškům sdělím jen, že se mi udělala modrá bolavá skvrnka na lokti) a dokonce přistoupil na mou nabídku rozhovoru. Pokud vás zajímá, co si profesor Duncan zpívá ve sprše, jaké umí triky na koštěti, čtěte dále. Pokud vás to nezajímá, čtěte přesto – člověk nikdy neví, kdy se mu budou takové informace hodit.
Z deníku červeného studenta
„Začalo to vlastně zcela nevinně halloweenskou výzdobou společenské místnosti.“ Číst dál…