Jsou tomu již dva roky! Právě dva dlouhé roky uplynuly od doby, kdy Mrzimorští učinili první krok k unikátnímu a velmi cennému objevu. K objevu, který se jistě zapíše do dějin. Číst dál…
Se začátkem školního roku se do hradu kromě smějících se studentů, roztřesených prváčků a věčně nervózních profesorů, hledajících každou záminku k prvnímu stržení bodů, vloudilo i jedno ze čtyř ročních období. Je to období velmi barevné, i když těch barev není mnoho, je to období klidné a řekněme, že také poměrně romantické. Jistě již všichni víte, o čem je řeč. Mluvíme totiž o podzimu.
Je mladý a neskutočne vyťažený. Všetci ho poznajú ako Bloga, alebo tiež ako staršieho brata Foxi. Ale má tento mladý muž čas na učenie? A na úlohy? A stíha popri všetkých svojich aktivitách aspoň občas navšítíviť kúpelňu? Odpoveď na tieto, ale aj mnohé iné otázky sa dočítate práve v tomto článku.
Jednou jsem si takhle zašel do prostorů Velké věže s jedním zeleným. Povídali jsme si, řešili všechno a zároveň nic, dokonce i nesmrtelnost chrousta a jeho dětí, když se k nám najednou přidala malá mrzimorská prvačka – Elsa, překřtěná na Frostku.
„Proč naše kolejní ředitelka s sebou neustále nosí meč?“ Tuto základní životní otázku jsem si sám sobě položil už několikrát, nikdy jsem se však nedostal k tomu, abych si na ni i řádně odpověděl. Ta správná chvíle nastala až teď. Neptun se dostal do příznivé konjunkce s Blíženci, na Slunci se urodila další rozkošná skvrnka a na hranicích vesmíru jedna bublinka udělala „blop“. A právě tyto děje vyvolaly příznivé podmínky pro práci mého super mozku, který vyplodil nápad: Proč bych si měl tuto životní otázku odpovídat sám? Co takhle se zeptat na názory mých spolužáků z koleje? A proč né rovnou našich prváčků? Jsou čerství, neopotřebovaní, bez předsudků a aspoň tak dostanou podnět k přemýšlení o tom, kam se to vlastně dostali.
Vaše kolej, hodně kamarádů, muffinů a kakaa. Teplo u krbu, hodně volných hodin a krásná příroda kolem. Vše se zdá být – prvních pár hodin – dokonalé. Je to ovšem klamná iluze. Ložnice byly dávno rozdělené. Co s tím? Asi nic. Nezbývá nic jiného, jak se s těmi ostatními ňoumy, co s vámi sdílí ložnici, smířit. Pokud s vámi bydlí lidumil případně knihomol, jste za vodou…
Nastoupila jsem letos do druhého ročníku a strašně jsem se těšila na nové prvňáčky, až jim budu moct poradit a zeptat se na jejich dojmy z hradu. Takže mi to nedalo a přihlásila jsem se na patronádu.
Přišel onen významný, tolikrát skloňovaný, den O – jako Odjezd. Někteří jej vzpomínali s nadšením, jiní trpce se slzou v oku.
Když jsem se dopravil na nádraží King’s Cross, nemohl jsem vyjít z údivu. Tolik lidí probíhajících kamenným sloupem jsem ještě nikdy neviděl! Ale budiž, když všichni, tak já taky. Jakmile jsem proběhl přepážkou mezi nástupišti 9 a 10, zachvátil mě další šok. Tolik kouzelníků! Promotal jsem se tedy s mým otravně těžkým kufrem skrz plačící (ať už radostí či smutkem) rodiče, nacpal jsem se do vlaku, našel si s kamarádem místo a usadil jsem se. V tu chvíli se zdálo, že nás čeká asi dvouhodinová jízda, provázena jen nudou a podřimováním.
Prší. Teda spíš leje. Byly první myšlenky, co mi v den našeho seznamovacího táboráku prolítly hlavou. S mrzutostí jsem se už už s posezením u ohně loučila, když mě mí noví spolužáci vyvedli z omylu – magický deštník velikosti půlky fotbalového hřiště očividně není žádný problém. Tak teda, oblíct mikinu, připravit hlasivky, udělat místo v žaludku a vyrazit. Jako obvykle mám pocit, že se na hradě nepřemisťuje jenom schodiště nýbrž i chodby, místnosti a nábytek a to za jediným účelem – abych přišla pozdě. Nakonec se přeci jen z hradu vymotám a najít mýtinu už není těžké, zástup zmijozelských studentů mě stejně nenechá jít jinam.
Famrfpál je súčasťou kúzelníckeho sveta a teší sa v ňom veľkej obľube a záujmu. Inak to nie je ani tu v Bradavicích. Každý rok sa na jednotlivých fakultách organizuje “Výberák“ kde si kapitáni vyberajú nový tím. Táto tradícia pretrvala až do dnes a tak aj v Nebelvíre prebehla tento rok táto udalosť. Tento rok si však nový tím vyberala nová kapitánka.