Nedávno jsem bojovala, ne ale kouzly nebo… ne, do nikoho jsem nebušila. Soupeřily se mnou dvě mé půlky a já nevěděla, kterou poslechnout. Ale teď, teď to vím… ale bylo to správné? Koho by se mělo poslechnout? Co je to lepší? Kdo je ten lepší?
A co ty děláš ve svém volném čase? Píšeš? Jak jako píšeš? Jako píšeš články. Ehhh… Nuda. Číst dál…
Léto nám řeklo své poslední ahoj a odešlo a s ním pochopitelně i naše nejmilejší prázdniny. Jediné, co nám po nich zůstalo jsou však vzpomínky a je už jedno, jestli dobré nebo špatné, a možná proto jsem se rozhodl, že ještě než se úplně oddáme chodu (m)učení, tak bychom si mohli ještě trochu zavzpomínat. A ne jen tak obyčejně – zavzpomínat si na ty nejšílenější a nejbláznivější zážitky, které jste jen mohli zažít. Dal jsem si za úkol obejít pár známých i neznámých tváří a od těch nejochotnějších získal jejich bláznivé vzpomínky, které vás prostřednictvím tohoto článku nechám přečíst. Tak do toho! Číst dál…
Jako velký fanoušek famfrpálu a zároveň prvák jsem měl hned jasno, jaký typ článku bych pro zmijozelskou sekci v Bradavičníku chtěl ušmudlat. Chtěl jsem vědět o našem týmu vědět víc, stejně jako snad každý prváček, který už zjistil, co to ten famfrpál vůbec je. Proto jsem se zeptal Sinéad Toveyové, kapitánky našich borců, zda by se mnou nechtěla udělat rozhovor. Sin, k mému nadšení, přijala mou nabídku a sešli jsme se v neděli 24. 9. 2084 na famfrpálovém hřišti. Přiletěla na svém Crafteru, oblečená v hábitu Harpyjí. Byla moc milá, hned na začátek mi nabídla tykání.
Díky sově jsem si s Leonardem, který se letos stal naším novým prefektem, domluvil schůzku v půl sedmé v naší společenské místnosti. Přišel včas, což se mi líbilo. První krok, který by měl prefekt zvládat. Být alespoň všude včas. Posadili jsme se naproti sobě ke krbu a zeptal se ho, zda můžeme začít. Nevypadal moc nervózně. Neměl ani důvod. Nechtěl jsem ho vykuchat. Prohodil, že si bude připadat jako celebrita, načež jsem mu řekl, že tak trochu je, když má odznak. Pak už jsem jen nechal svůj rychlobrk dělat svou práci a začal klást jednoduché otázky.
Ať chceme nebo nechceme 1.9.2084 začal nový školní rok, který bude pro část bradavických obyvatel první, který na Škole Čar a kouzel v Bradavicích stráví. Mluvím především o nás, o prvácích. Ty každoročně čekají v tento slavnostní den dva rituály, které jistě všichni dobře znáte. Takhle vše vypadalo očima jednoho, dnes již modrého prváka.
Asi nečekáte, že i někdo jako já, by se snad zajímal o jiné hvězdy, než ty, o kterých se dají vyšťourat zajímavé informace. Ani já to netušila. Leč náhoda, neštěstí, pár okamžiků nepozornosti tomu chtěli, že jsem se ocitla na zahajovacím večírku oslav výročí observatoře v Abingeru. Číst dál…
Určitě jste o velkolepém pádu pana Holeaca už všichni slyšeli. A jestli ne, rozhodně by jste si měli přečíst tento článek. Ale nyní už k věci.
Zažil to snad každý z nás. Najednou na vás profesoři vychrlí hromadu rychle za sebou jdoucích slov, které ani nestihnete zaregistrovat, a už jsou pryč. A pak po vás ještě chtějí, abyste jim rozuměli. No není to už trochu moc? Číst dál…
Pro některé z nás znamená začátek školního roku také vidinu zkoušek, což je právě ten důvod, proč tento článek vůbec mohl vzniknout. Profesoři nás zkouškami straší již od první hodiny, nabádají nás k pečlivému a častému opakování a zavalují nás všemožnými úkoly a opakováními. Ale přeci jen, jsou to profesoři, takže na tom asi něco bude, nebo ne? Určitě ano. A proto když Jamese Hroozleye napadlo, že bychom si to opakování mohli vyzkoušet v praxi a to dokonce zábavnou a experimentální formou, rozhodně jsem neváhala ani minutu a na jeho nápad kývla. Číst dál…