Nikomu z nás nejspíš neušel ten nepodstatný malý detail, že dneska slavíme Velikonoce. Vlastně to bych kecala, mě to skoro ušlo. Zaznamenala jsem to teprve, když jsem vlezla do Velké síně, ubrusy s vajíčky mi napověděli, že jsem možná na něco zapomněla. Teprve, až když mi nad hlavou proletělo živé kuře, uvědomila jsem si, co je dneska za den. A tak jsem si řekla, že by se možná hodil tématicky zaměřený článek v Bradavičníku.
Ne, že by to někoho zajímalo, ale obětovala jsem pro sepsání tohohle článku pár hodin, které bych jinak trávila v Prasinkách.
Číst dál…
Lektvary a neposlušný jazyk
Po zdárném přečkání pololetí by si jeden řekl, že ty nejkritičtější okamžiky jsou již zažehnány, nastupuje ospalý klid, až do čevnového uzavírání známek si můžeme oddychnout. I prváci se už ve škole docela vyznají a nepobíhají ztraceně po chodbách (pro ty, kdo četli i předešlý článek této série – ano, i má situace se výrazně zlepšila, přinejmenším si pamatuji, v jakém patře je přibližně která učebna). Všechno je v pořádku. Ach, rutina, sladká rutina! Takhle by to možná mohla býti pravda, nicméně to by se do hry nesměl zapojit i jeden zajímavý aspekt našeho ústavu – škodolibí profesoři.
Protože podivnosti na chodbách školy slyšíme dennodenně, přidávám další zaslechnuté rozhovory.
Znáte novoroční předsevzetí? Vsadím se, že ano. Jestli jste si je nikdy nedávali, tak jste o nich určitě minimálně jednou slyšeli. Otázka je, proč se dělají, protože proč by nový rok měl být jiný než ten předcházející? Proč bychom měli mít v novém roce vůli dodržet něco, co jsme v předcházejících letech nedodržovali?
Milý Bradavičníku,
Dnes jsem měl nultou hodinu. Bídný start k ještě bídnějšímu dni. Musel jsem vstát v 6 hodin, abych se stihl dohrabat k schodišti, které prostě nikdy není tam, kde ho potřebuješ. Přemýšlel jsem o tom, jaká by to byla noční můra – dorazit pozdě na hodinu pana Lawryho (však víte, kolejní a tak, jsme dobrý kámoši, nechci si to rozházet), a posledních pár schodišť jsem seběhl (člověk pak ani vůbec nepotřebuje žádnej jinej sport).
Každý má své fobie, které ho nutí propadat panice. Takových věcí je ale jenom omezený počet, nemůžeme se přeci bát celého světa, to dá rozum. No a pak jsou tu rušivé elementy podobného ražení. Nevyvolávají sice slepou bázeň, ale ze židle dokáží nadzvednout spolehlivě. Hádáte správně, hovořím o věcech nikoli děsivých, nýbrž otravných. Mnohdy tak otravných, že dovádějí až k zuřivosti. A dle mého názoru jsou takovéto prvky snad ještě horší než ty největší strachy. Proč? Inu, setkáváme se s nimi každý den, jsou všude a je težké se jim bránit.
Přináším pro naše čtenáře dalších pár hlášek, zaslechnutých na hradě.
Číst dál…
Když se tak procházíte po škole, občas zaslechnete nějakou kurióznost, která vás pobaví. Ať už je vytržená z kontextu, nebo je prostě a jednoduše absurdní. Poslední dobou jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych některé z nich mohla zveřejnit, aby se pobavili i čtenáři Bradavičníku.
Číst dál…