O co se jedná? O famfrpál. Byli jsme vyzváni naším kolejním, aby jsme sehráli zápas, ve kterém by se ukázalo, kdo je lepší. Sice nám, studentům, to bylo jasné, ale kolejnímu asi ne, kdo vyhraje. Kdo je onen kolejní? Koho vyzval jako první? Kolejní je Peter Gerhardsen a kolej je už nejspíš jasná, ale pro jistotu řeknu, tedy napíšu, Mrzimor.
Pomalu ale jistě se začíná ochlazovat a zima už klepe i na vstupní bránu našich milovaných Bradavic. Přesto, že se na křehké trávě čím dál častěji objevují zimní mrazíky a všechny stromy již shazují listy ze svých větví, náš famfrpálový tým nezahálí. Ano. Každý týden okupuje famfrpálové hřiště a trénuje. Jeho členové se zdokonalují, učí se novým možnostem, ale především dělají sami sebe šťastnými a to vše i pro nás. Myslím, že náš famfrpálový tým je jedna z věcí, na které můžou být všechna morčata opravdu hrdá a to i ta, která famfrpál, jako sport sám o sobě, moc nemusí. Řekněme si upřímně… Není to osvobozující si po dlouhých hodinách prosezených ve školní lavici v hrobové tichosti pořádně z plna hrdla zavýskat na zápasech tak, že nebudete potřebovat ani Sonorus aby vás slyšeli až Prasinkách? Je, a kdo říká že ne, ten si to užívá nejvíc. No a abych vám trochu přiblížila ty naše kolejní hrdiny, učinila jsem s nimi takové “malinké“ interview.
Se začátkem školního roku nám začala také nová famfrpálová sezóna. Naše úžasná kapitánka Suzanne Bellow se bohužel rozhodla, že svůj čas namísto famfrpálu zasvětí raději knihovně, a tak jsme museli zvolit alternativní řešení. Rozhodli jsme se, že si zvolíme náhradníka alias Levou nohu. A volba padla na vskutku povolanou osobu, totiž na mě. Sotva jsem setřela slzu dojetí ze svého zvolení, uspořádala jsem první a hned také druhý výběrový trénink. A zde jsou mé první dojmy…
Nedávno jsem si po výuce kráčela chodbami Bradavic a pomalu mířila na večeři. A snad díky obrazové soutěži jsem pozorněji sledovala obrazy, které jsem míjela. V Bradavicích je obrovské množství obrazů a portrétů. Rozhodla jsem se, že se s některým z nich seznámím blíže. První pokus byl neúspěšný: baba s bradavicí na mne ječela že ji ruším, pak ječela, že mlčím, načež se rozhulákala, že od ní odcházím a že takoví jsou všichni, že ji opouští, chuděrku starou … O pár kroků dále (no dobře – tolik kroků, abych byla bezpečně mimo doslech té babizny) jsem konečně spatřila obraz, se kterým jsem nakonec sepsala následující rozhovor.
Bradavická škola čar a kouzel je místem, kde se neustále něco děje. Přiznávám, že toto tvrzení by se mohlo zdát trochu přehnané, kdybychom si projeli aktivitu Bradavičníku a kvalitu článků za poslední dobu. Ale to je jen zdání – musíte mít s redaktory a všemi pisálky trochu strpení a soucitu, jelikož Kuňodavky jsou opravdu zákeřné. Však to sami poznáte až Vás napadnou (začne to malým nevinným zívnutím).
Abychom dohnali ztrátu v pravidelné porci seriózních informací (my jinak než seriózně psát neumíme, ale už se ozvaly drobné námitky z řad chrličů), přinášíme Vám tedy nyní rychlý přehled posledních událostí z Nebelvírské koleje i celého hradu.
Od začátku roku uplynul nějaký ten pátek a kapitánka famfrpálového týmu Suzanne Bellow po pečlivém zvážení sestavila konečnou podobu týmu. Kdybychom měli brát v úvahu pouze první výběrový trénink, měli bychom v obsazení jasno. Nutno přiznat, že druhý výběrák už na celou záležitost vrhá temný stín.
Jelikož se mi nepodařilo složit kompletní tým již na první pokus, vyhlásila jsem náhradní termín výběrového řízení. Snad to tentokrát dopadne lépe..
Abych byla upřímná, slibovala jsem si od dnešního večera víc. Mnohem, mnohem víc. Přišlo mi jen pět adeptů, z toho dva téměř nepoužitelní začátečníci. Ale vždycky to může být ještě horší, že.
Tak a máme tady další díl naší čmuchací rubriky. Ještě než vám prozradím, ke komu jsem se vplížila tentokrát, mám pro vás takový dodatek k minulému dílu.
S obrovskou radostí vám musím oznámit, že jsem se čirou náhodou stala svědkem reakce mých prvních obětí na můj článek. Vážně bych vám přála vidět hysterický záchvat naší milované primusky, když jej četla. Byla v obličeji rudější než moje vlasy. Vážně nechápu, co ji tak rozčílilo. Stále tvrdošíjně popírá, že by byla zamilovaná, ale její zasněný výraz, který má pokaždé, když ji potkám, ji prozradil. Dále jsem se dozvěděla, že naše milovaná prefektka Grace Lotce celý jeden rok tajila, že se učí hrát na violoncello. To je zajímavé, vzhledem k tomu, že tento nástroj je poměrně velký, takže ho Grace asi nemohla jen tak strčit do kapsy.
No ale teď už vzhůru k mým dnešním obětem. Tentokrát jsem se rozhodla, že se pokusím vplížit do jednoho klučičího pokoje. Vybrala jsem si hned ten první pokoj, na který jsem narazila, a ze kterého jsem chvilku předtím (samozřejmě schovaná za sloupem) viděla odcházet jeho tři obyvatele. Byli to prváci, naše nejmladší lvíčata. Jednoho znám, jmenuje se Apollonius Clayenshire, další byl očividně jeho bratr (nejspíš dvojče) a toho třetího znám od vidění. Ujistila jsem se, že je vzduch čistý a vstoupila dovnitř. Číst dál…
Všichni moc dobře ví a jistě jim to bylo několikrát připomenuto, že začal nový školní rok. Školní rok je zvláštní přírodní úkaz supění: studenti supí pod přívalem zadaných domácích úkolů, profesoři supí pod přívalem odevzdaných domácích úkolů, skřítci supí pod přívalem odpadků, obrazy supí pod přívalem hluku a brnění supí i bez důvodu. Když to shrneme – supí celý hrad. A nejen hrad! Když necháme náš zrak bloudit z oken po pozemkách školy můžeme natrefit na famfrpálové hříště. A tam s příchodem roku také začne všechno supět – od Potlouků po brankové tyče.
Pro fanoušky famfrpálu má tedy příchod školního roku důvod k radosti – začíná famfrpálová sezóna. Ta letošní však bude pro družstvo v rudozlatých dresech odlišná od té loňské. U lvíčat totiž dojde k zásadním změnám. Změnám, které se možná dotknou i ostatních týmů…