Možná jste si všimli, že naše body zase rapidně klesly sotva jsme začali. To není žádná novinka, vlastně je to úplně normální tak si zvykejte. Hlavně klídek, to bude dobrý.
Tak tu mám pro Vás milé čtenáře po čase opět nějaký ten drb. A že tentokrát je opravdu véééliký. Větší než kreveta, větší než chobotnice, větší než delfín, menší než námořnická loď. Takže zhruba tak veliký, jako velryba. Jo, to sedí. Číst dál…
Když máte nastoupit do Bradavic, pravděpodobně Vám takřka každý rodič či dospělý řekne, že na koleji nezáleží a je úplně jedno, kam Vás moudrý klobouk zařadí, protože všude je to stejné. Nechci Vás připravovat o iluze, ale tohle je školní časopis a ve válce a v lásce je vše povoleno. Tady platí to první. Válka? Možná trochu. Rivalství mezi kolejemi možná není tak silné, jak bývalo kdysi za časů před znovuotevřením, ale stále tu cítíte hmatatelné soupeření. Číst dál…
Už je tomu rok a nějaké drobné… Ano, už tolik. Slušelo by se napsat něco pěkného, v rámci tohoto smutného výročí. Zjistila jsem však že je velice těžké něco takového psát. Po mnoha rozmačkaných a roztrhaných pokusech jsem se nakonec rozhodla to udělat stručným, ale snad vhodným způsobem.
Představuji Vám tedy několik hodnot, pojmů a věcí, které se mi v mysli vybavují při vzpomínce na jednoho z největších hrdinů a kouzelnických osobností, které jsem měla možnost potkat.
Skončily ty časy lelkování (nebo alespoň pomalinku končí) a nastal čas školy, nekonečných bojů s profesory, knížkami a jinými bludy, co na hradě potkáme. Stejně tak už nastal čas, abychom konečně my nebelvírští vytáhli drápky a ukázali všem, kdo je tu král zvířat. Už dlouho si válíme šunky, zatímco ostatní sbírají body. Teď je však řada na nás abychom něco dokázali. Už žádní Líní Lvi nebudou, teď už jen ty dravé šelmy. Proto říkám: lvíčata všech tvarů, věků, barev, velikostí i hodností načechrejte hřívy a nabrušte tesáky.
Bradavice se zas rozjíždí na plné obrátky a s nimi i vlna průserů, dobrodružství, učení, handrkování se o skřítčí lahůdky a jiné milé, či nemilé příhody a drby, které jsou hnací silou našich novin. Stejně tak se přivalila vlna nových studentů a každý se obarvil podle gusta moudrého klobouka. K nám však přišli ti, co se začali červenat.
Tímto tedy vítám hlavně všechna nová, čerstvě okloboukovaná lvíčata mezi námi. Ale i ostatní, bez ohledu na barvičku nebo věk musím pozdravit: Pac a mňouk… nebo spíš Rrrrrau!
Že nevíte, oč tu kráčí? Ale styďte se.! – No tak dobrá.. Pro ty neználky, kteří o tom nikdy neslyšeli mám menší poučení.. Jen stačí číst dále..
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Klub her, aneb Ne jen Nebelvírská sešlost
Se začátkem školního roku nám začala také nová famfrpálová sezóna. Naše úžasná kapitánka Suzanne Bellow se bohužel rozhodla, že svůj čas namísto famfrpálu zasvětí raději knihovně, a tak jsme museli zvolit alternativní řešení. Rozhodli jsme se, že si zvolíme náhradníka alias Levou nohu. A volba padla na vskutku povolanou osobu, totiž na mě. Sotva jsem setřela slzu dojetí ze svého zvolení, uspořádala jsem první a hned také druhý výběrový trénink. A zde jsou mé první dojmy…
Při bloudění hradem jsem narazila na místnost, o které jsem neměla ani páru, že tam je. Nevšimla bych si jí, nebýt té zvláštní pomalé hudby, co se z ní linula. Snad to byla nějaká Mozartova skladba, nebo něco na ten způsob. Bylo to divné. Nic takové jsem na hradě ještě nezaslechla. A tak mě přirozeně zvědavost nepustila dál. Musela jsem alespoň nakouknout do záhadné místnosti s ještě záhadnější hudbou.
Říká se, že život jde dál a že časem se vše zahojí. Jsou ale rány, na které je i sám mastičkář Čas krátký a tak už napořád zůstanou citlivé a nezhojené. Tou ránou je nedávná smrt nejlepšího kolejního ředitele Nebelvíru a toho nejcnostnějšího muže, kterého jste mohli v životě poznat.