Začínalo to soutěží o nejkrásněji ozdobený vánoční stromeček. Loni se přešlo na stavbu kolejních sněhuláků. Avšak až letos došel proces k dokonalosti. Stavěly se totiž nádherné ledové hrady.
Koncem listopadu roku 2087 se konal Havraspárský slet, který, jako obvykle, pořádala absolventka Školy čar a kouzel v Bradavicích – Selena Lawry. Na víkend, kdy se slavil Den svatého Ondřeje, si pro nás připravila nejen spoustu zábavy, ale také hromadu dobrého jídla a kopec dobré nálady. My všichni z Havraspáru jsme měli radost, že jsme Selenu mohli zase vidět. A pro vás ostatní je tu malý rozhovor, který jsem dovezl přímo ze Sletu.
Zima podle kalendáře začíná až 21. prosince, my všichni však víme, že je to už o mnoho dřív. Přes den začíná být větší a větší zima a přes noc jdou teploty dokonce do mínusu. Na nádvoří se scházející první studenti netrpělivě očekávající sníh a u krbů se tísní ti, kterým zima vadí. Zima ale není jen o sněhu, protože v tomto období je také hodně nemocných lidí.
Někomu koupí zvíře rodiče, jiný nemá žádné a ten další o něj ani nestojí. V Bradavicích je zvířat ale přímo ráj! Když jdete po schodech, občas na nich uvidíte kočku prohánějící myš nebo kvákající žábu, která se na hradním schodišti ztratila. Ale ani u nás v ložnici to není lehký oříšek pro toho, kdo nemá zvířata rád. Přestože je nás v ložnici jen šest, hemží se to tam hned několika zvířaty. I já sama vlastním kočku a sovu. Jedna spolubydlící má žábu a ta další má také kočku (v tomto případě nutno podotknout, že se nespřátelily).
Ono je docela těžké vymyslet nějaké smysluplné téma a obsah článku. No a právě proto, jsem ho nevymyslela.
Jednou v noci jsem nemohla usnout, kupodivu jsem ani neměla nic důležitého na práci a tak jsem se rozhodla napsat článek, čehož jste si již určitě všimli… Číst dál…
Nastoupila jsem letos do druhého ročníku a strašně jsem se těšila na nové prvňáčky, až jim budu moct poradit a zeptat se na jejich dojmy z hradu. Takže mi to nedalo a přihlásila jsem se na patronádu.
Dám vám hádanku…je to maličké, má to veliké černé oči, delší převislé uši, křivé nožky, pisklavý hlásek, špinavou košilku a bosé nohy a pořád to má hlad.
Vždy, když procházím chodbami naší školy, vidím kolem sebe stovky uspěchaných lidí. Míří rychle za svým cílem, nekoukají okolo sebe a mnohdy si ani neuvědomí, kolem jaké krásy prochází bez povšimnutí. Mrzí mě, že nikdo nevěnuje pozornost ani obrazům na stěnách, ani vitrážím v oknech, ani samotným kamenným zdem. Zkoušeli jste se někdy zaměřit na ty prazvláštní staré ohlazené kameny, které sténají, když fouká vítr? Na třetí prkno zleva od knihovny v klubovně s podivným sukem, který příšerně vrže, sotva se na něj podíváte? Co když se nám hrad snaží něco říct?
Když máte nastoupit do Bradavic, pravděpodobně Vám takřka každý rodič či dospělý řekne, že na koleji nezáleží a je úplně jedno, kam Vás moudrý klobouk zařadí, protože všude je to stejné. Nechci Vás připravovat o iluze, ale tohle je školní časopis a ve válce a v lásce je vše povoleno. Tady platí to první. Válka? Možná trochu. Rivalství mezi kolejemi možná není tak silné, jak bývalo kdysi za časů před znovuotevřením, ale stále tu cítíte hmatatelné soupeření. Číst dál…
Školní rok opět začal a nováčky najdete na každém kroku. Přišla jsem na to, že každý druhý student, kterého potkám, je v prvním ročníku. A to nelžu! Mám to osobně vyzkoušené. A tak mě napadla bláznivá myšlenka. Co se jim tu líbí? Já byla fascinovaná Velkou síní, jezerem, nádvořím, klubovnou, společenskou místností a jak by ne velikostí našeho hradu. Ale co ti noví? Mají stejné pocity jako já, když jsem tu byla prvně?