Stejně jako všichni starší studenti jsem si už párkrát zažila cestu kočárem do hradu. Nikdy mi to vlastně tak úplně nedocvaklo, ale ve světle poslední cesty, mi došlo, že to nebylo poprvé (a nejspíš ani naposledy), co se nám cesta něčím zkomplikovala. Zažila jsem už divné zvuky z lesa, poruchu kočárů, ale co jsme si vytrpěli tentokrát, bylo něco neslýchaného. Číst dál…
Věnováno obzvlášť studentům prvního ročníku, kteří ještě neztratili všechny ideály.
Máme tu začátek dalšího školního roku a s ním i tradiční porci nutného zla v podobě tísnění se v Londýně, cesty Bradavickým expresem za účelem tísnění se v Prasinkách, a konečně, finální cestu kočáry do hradu. Zvláště přesuny Londýn- Prasinky a Prasinky- Bradavice letos byly napěchovány dobrodružstvím. A špinavou vodou. Proč se rozpojil vlak? Proč se zřítil viadukt? Proč přijely kočáry bez střech? A proč pršelo prakticky jen na ubohé studenty bradavické?
Číst dál…
Když jsem minulý rok spatřila lodičky, které nás měly převézti na druhý břeh – do Bradavic, doufala jsem, že po přeplutí jezera budu mít ten nejhorší zážitek celé školní docházky za sebou. Konečně jsem se mohla na hrad dopravit kočárem, u nějž se nemusím bát protrhnutí podlahy nebo samovolného převrhnutí hlavou dolů. Když to konečně přišlo a já nasedla do jednoho z řady tajemných kočárů bez kočích a koní, byla jsem přímo nadšena tím, jak poklidně a bezpečně naše cesta ubíhala. Jak se nic (alespoň v rámci možnosí) nehoupe, nevrže, nepraská. Tento slastný pocit však trval jen do té doby, než jsem uviděla kolo. Číst dál…