Bradavičník

Tak a máme tady další díl naší čmuchací rubriky. Ještě než vám prozradím, ke komu jsem se vplížila tentokrát, mám pro vás takový dodatek k minulému dílu.

S obrovskou radostí vám musím oznámit, že jsem se čirou náhodou stala svědkem reakce mých prvních obětí na můj článek. Vážně bych vám přála vidět hysterický záchvat naší milované primusky, když jej četla. Byla v obličeji rudější než moje vlasy. Vážně nechápu, co ji tak rozčílilo. Stále tvrdošíjně popírá, že by byla zamilovaná, ale její zasněný výraz, který má pokaždé, když ji potkám, ji prozradil. Dále jsem se dozvěděla, že naše milovaná prefektka Grace Lotce celý jeden rok tajila, že se učí hrát na violoncello. To je zajímavé, vzhledem k tomu, že tento nástroj je poměrně velký, takže ho Grace asi nemohla jen tak strčit do kapsy.

No ale teď už vzhůru k mým dnešním obětem. Tentokrát jsem se rozhodla, že se pokusím vplížit do jednoho klučičího pokoje. Vybrala jsem si hned ten první pokoj, na který jsem narazila, a ze kterého jsem chvilku předtím (samozřejmě schovaná za sloupem) viděla odcházet jeho tři obyvatele. Byli to prváci, naše nejmladší lvíčata. Jednoho znám, jmenuje se Apollonius Clayenshire, další byl očividně jeho bratr (nejspíš dvojče) a toho třetího znám od vidění. Ujistila jsem se, že je vzduch čistý a vstoupila dovnitř. Číst dál…

Tento článek, ač napsán na prachem zašlém pergamenu, je i po letech natolik aktuální, že jej zařazujeme do historicky prvního Bradavičníku. Tímto děkujeme Claire Fordové, která jej kdysi sepsala pro Modré Listy.

Snad každý už někoho z této podivné odrůdy nováčků potkal. Obvykle se poznají podle sebejisté chůze, zdvořilých pozdravů a vznešeného výrazu v obličeji. Pozor, vznešeného, nikoliv namyšleného, protože namyšlenost tak úžasným bytostem nesluší. A pokud si stále nejste jistí, zda to na pohled obyčejné dítko patří mezi tyto skvělé jedince, zkuste neodpovědět na jeho pozdrav. A budete se divit. Tedy alespoň já jsem se minulý týden hodně divila.
Číst dál…