Asi si myslíte, že jsem se zbláznila, když chci psát článek o novoročních předsevzetích. Vzhledem k tomu, že už se pomalu, ale jistě, blíží únor jdu trošku s křížkem po funuse. Já ale nechci psát o letošních předsevzetích, jako spíš o těch, co jsem si dala minulý rok. Bylo to vůbec poprvé, co jsem něco takového zkusila a pečlivě jsem si dávala pozor (někdy zapisovala, obzvlášť co se prvního bodu týče), jak je plním.
Dobrá, takže můj seznam, obsahující pět předsevzetí, byl následující:
1. Přečtu za rok 50 knížek (a tím nemyslím do školy. Někteří z vás se možná budou divit, ale existují lidé, kteří si čtení knížek opravdu užívají.)
2. Budu se snažit být méně náladová.
3. Budu se snažit nebýt tak ironická a hnusná na ostatní lidi (někteří) si to přece nezaslouží.
4. Budu mít radost, když se mým kamarádům něco povede.
5. Nebudu se tak stresovat nad domácíma úkolama.
Dobrá, nastává leden a já si říkám, že to je něco lehkého, že jsem si přece nedala nic složitého, jako vyšplhat se na nejvyšší horu světa, nebo podobně. Ze začátku to šlo v pohodě, asi jsem nenarazila na toho správného „blbce“, který by mě odpálil natolik, abych něco porušila. Snažím se pilně číst.
První zádrhel nastává na začátku února a já se začínám vracet ke svým starým zvykům a náladovosti. Každá maličkost mě dokáže vykolejit a srazit náladu o několik stupňů dolů. Takže to máme první předsevzetí v háji zeleném.
Budete se divit, ale vydržela jsem to skoro další dva měsíce, bez toho, aniž bych porušila něco dalšího. Pak ale nastává květen a já začínám panikařit ohledně domácích úkolů. Proč jsem si jen zapsala tolik předmětů? Stojí mi to za to? Asi stojí, protože panikařím a dopisuju všechno na poslední chvíli. Takže si můžu rovnou odškrtnout další předsevzetí.
Vydržela jsem skoro až do konce školního roku, než mě jedna z mladších studentek v Síni tak vytočila, abych na ní začala křičet pár ironických a hnusných poznámek. Ups. Pořád mi ale zbývají dvě předsevzetí a ty nejjednodušší.
To by ale nesměl přijít konec prázdnin a oznámení, že jedna z mých nejlepších kamarádek (ano, ona ví, o kom se mluví) je pro příští rok prefektkou. Já jí to přece děsně přeju. Až na to, že z toho vůbec nejsem nadšená, ze sobeckých důvodů, jak teď třeba budeme porušovat školní řád (to samozřejmě neděláme, ale co kdybychom chtěly začít?!). No dobrá, tak mi zbyly alespoň ty knížky. 50 přece není moc.
A tak celá říčná z toho, že musím splnit alespoň jedno z těch předsevzetí celý zbytek roku čtu jako šílená, než si uprostřed prosince uvědomím, že nestíhám, takže končím se 30 knížkami a předsevzetím, že předsevzetí už si nikdy v životě nedám.
A co vy? Dáváte si novoroční předsevzetí, nebo ne? A jestli ano, jste v dodržování lepší než já?