Zatím, co se celá škola těšila na Halloween, nám (a Mrzimorským) se pár dní před oním svátkem, stalo něco zvláštního. Kdokoliv, kdo toho večera vstoupil do společenské místnosti, se ocitl kdesi jinde.
Obrazy prý vidí vše, a když nevidí, tak alespoň slyší. Možná jste si ale všimli, že jedna z kolejí je obrazy probírána až okázale často. Ano právě my – nebelvírští. Statistika dokázala, že právě červení jsou vůči třem ostatním kolejím v hledáčku všetečných obrazů až třikrát častěji. Proč? Co nás činí tak neovladatelně zajímavými? Je zatím naše přirozená nátura? Stojí za tím třetí strana? Číst dál…
Denně kolem nich chodíme, avšak pozornost jim věnujeme jen tehdy, kdy nás sami osloví nebo se mezi nimi zvedne vlna tak velká, že nelze si jí nevšimnout. Avšak jaké jsou jejich osudy? Co si myslí o stavu školy? Jaké mají názory na nejnovější zvraty v našem společenství? Další z výpovědí obrazů je na světě!
Každý den kolem nich chodíme, díváme se na ně, avšak jen málokdy nás napadne se zastavit a promluvit si s nimi. Avšak i ony oplývají svým vlastním příběhem a mají nám co povědět. O koho se jedná? O obrazy přece!
…ano, ve sklepech se zavírá! Že o žádném upírovi nevíte? Tak se zkuste projít po schodišti, upovídaní obyvatelé obrazů vám tuto problematiku určitě velmi rádi objasní. A že jste na to příliš líní? Nevadí, tak si aspoň přečtěte tento (ne)smyslu plný článek. Číst dál…
Určitě každý z vás chodí alespoň jednou denně po schodišti, ať už ze společené místnosti do Velké síně nebo jen prostě putujete mezi třídami při vyučování. Tudíž jste si jistě už všimli obrazů… Těch šíleně otravných obrazů.
Číst dál…
Někdy se situace vyvine úplně jinak, než byste čekali. Ať už hůř nebo lépe. V mém případě se nakonec vše osvětlilo a nebylo to zase tak tragické. A tak tady pro Vás mám pokračování, aneb den po mém prokletí. Číst dál…
Vskutku běžné pondělní odpoledne. Kdyby mě jen netížila ta hromada úkolů, neúprosných úkolů, jejíž termín odevzdání se stejně neúprosně blíží, byl by to docela pohodový den. Ovšem má cesta z šestého patra mi byla osudová. Číst dál…
Divné věci jsou v Bradavicích na denním pořádku. Některé jsou však tak divné, že jsou divné i v Bradavicích. Těžko říct jaké nadpřirozené síly nám vždycky nechají zmizet domácí úkoly, nebo donutí nás neslyšet ráno budík. Co za podivný jev to je, když mi zmizne ze stolku tabulka čokolády? Člověk by si mohl říct, že mít pocit, že vás někdo sleduje je tady celkem normální. Když všude zírají obrazy, nebo duchové. Tenhle pocit byl však mnohem, mnohem větší…
Nedávno jsem si po výuce kráčela chodbami Bradavic a pomalu mířila na večeři. A snad díky obrazové soutěži jsem pozorněji sledovala obrazy, které jsem míjela. V Bradavicích je obrovské množství obrazů a portrétů. Rozhodla jsem se, že se s některým z nich seznámím blíže. První pokus byl neúspěšný: baba s bradavicí na mne ječela že ji ruším, pak ječela, že mlčím, načež se rozhulákala, že od ní odcházím a že takoví jsou všichni, že ji opouští, chuděrku starou … O pár kroků dále (no dobře – tolik kroků, abych byla bezpečně mimo doslech té babizny) jsem konečně spatřila obraz, se kterým jsem nakonec sepsala následující rozhovor.