Mezi učením není moc volného času, ale občas se nějaký ten volný čas najde a do něj vtrhne modrá prefekta Kassandra Hatzidakis s nějakým nápadem, jak volný čas vyplnit. Asi se bojí, aby havránci příliš nezvlčeli.
Až do jedenácti let jsem měla o famfrpálu jen okrajové povědomí. Mému životu vládly sporty mudlovské a nikdy mne nenapadlo, že bych se snad měla věnovat chytání nějakého míče a sedět u toho na koštěti. Míčové kolektivní hry nikdy nebyly mou silnou stránkou. Ovšem to se po mých jedenáctých narozeninách mělo změnit.
Na začátku školního roku si studenti havraspárské koleje sedli, dali bystré hlavy dohromady a nalinkovali si aktivity na celý školní rok dopředu. Dobře, zas až tak pilní nebyli, ovšem vznesli několik nápadů a tipů na to, jak trávit své volné chvíle na Hradě. Kromě toho, že se rozhodli sportovat, zalíbila se jim i myšlenka hraní společenských her.
Môj život bol donedávna pokojným, tak pokojným ako život mudlovského dieťaťa môže byť. A ostal by pokojným zrejme ešte veľmi dlho, lenže to by k nám do dvora nesmela priletieť cudzia sova so zvláštnym listom… Svoj prvý list do Bradavíc som spálila rýchlejšie, ako si ho otec všimol, druhú sovu som však nechytila a tak začal môj príbeh. Otec ma nasadil do auta a odviezol ma do Londýna a na Šikmej uličke som zažila svoj prvý kultúrny šok. Nevedela som, čo odo mňa ten divný chlapík v starom obchode chce, keď mi začal do ruky pchať akýsi kus dreva, ktorý, ako som neskôr zistila, nazývajú prútikom…
Koncem listopadu roku 2087 se konal Havraspárský slet, který, jako obvykle, pořádala absolventka Školy čar a kouzel v Bradavicích – Selena Lawry. Na víkend, kdy se slavil Den svatého Ondřeje, si pro nás připravila nejen spoustu zábavy, ale také hromadu dobrého jídla a kopec dobré nálady. My všichni z Havraspáru jsme měli radost, že jsme Selenu mohli zase vidět. A pro vás ostatní je tu malý rozhovor, který jsem dovezl přímo ze Sletu.
Rozhodla jsem se napsat článek do Bradavičníku, ve formě rozhovoru. Napsala jsem Felixovi Fortunatti, zda by byl tak laskav a odpověděl mi na pár otázek. Vybrala jsem si ho z toho důvodu, že mi připadalo zajímavé, dozvědět se něco o pohledu nováčka na Bradavickou školu čar a kouzel a její okolnosti.
Milí čtenáři, jakožto dvoutýdenní prvák jsem se po dlouhém uvážení pokusila o něco jako rozhovor s naší kolejní profesorkou Luciou Anderson. Inspiraci jsem hledala ve výtiscích předešlého Bradavičníku.
Proč vlastně havraspárská kolej tolik zbožňuje kakao? Je to něco jako posedlost tímto nápojem? Ale ne všichni kakao milují a někteří ho přímo nenávidí a jsou havránci tělem i duší. Kakao je něco jako symbol havraspárské koleje a pokusím se vám mým pohledem vysvělit, proč tomu tak je.
Kolena mám roztřesená před kloboukem... mluvícím? Kampak budu zařazena? Kdepak je mé cesty cíl?
Číst dál...
Když máte nastoupit do Bradavic, pravděpodobně Vám takřka každý rodič či dospělý řekne, že na koleji nezáleží a je úplně jedno, kam Vás moudrý klobouk zařadí, protože všude je to stejné. Nechci Vás připravovat o iluze, ale tohle je školní časopis a ve válce a v lásce je vše povoleno. Tady platí to první. Válka? Možná trochu. Rivalství mezi kolejemi možná není tak silné, jak bývalo kdysi za časů před znovuotevřením, ale stále tu cítíte hmatatelné soupeření. Číst dál…