Vážené dámy, vážení páni a především vy, fanoušci famfrpálu, věřte, že nové havraspárské famfrpálové družstvo je na světě. A stačila k tomu jen nová volba kapitána, tři termíny „výběráku“ na členy a nábory náhradníků, které ještě nejsou ukončené. A kdo tedy ve družstvu vlastně je?
Jako malá jsem kakao nepila. Maminka mi jej údajně jednou připravila a po prvním loku jsme měli kakaem poprskanou polovinu kuchyně.
K mému nemilému překvapení jsem v Bradavicích, prakticky hned první večer v kakaem provoněné společenské místnosti, zjistila, že tento voňavý, nahnědlý nápoj, jest jakýmsi posvátným mokem modré koleje. A co teď? Popíjet s ostatními kakao, tvářit se, jak mi chutná a pak potají plivat tento nápoj do cizího kotlíku standardní velikosti dvě?
Ach tak, ošetřovna. Známá místnost, kde je snad ta největší nuda, dokud… Vše začíná od 13:00 a končí brzkou hodinou 19:00, ale těm šikovnějším se však podaří přežít na návštěvě i dýl, ale na vlastní nebezpěčí. Slova „Ticho léči“ zde opravdu neplatí a 24 hodin denně je zde rušno.
Když denně procházím kolem ošetřovny, vždy nakouknu, zdali tam někdo není. První dva či tři týdny byl svatý klid, nikde nikdo a Arwen měla klídek a pohodu. Pak to ale začalo. Jedno zranění po jednom a před týdnem i naše morčátko. Po návratu zpět k nám na kolej jistá slečna konstatovala, že myslela, že bude vetší sranda. Okamžitě jsem jí pověděla, že to šla do špatných dveří a ať se vyvaruje zraněním.
Dny šly dál a učení nabralo grády a s tím i další úrazy. Znovu se tak jednoho dne plahočím chodbou a jako vždy nakouknu dovnitř. Co jsem však viděla, mělo na následek tu bouli na zadku po pádu. Na ošetřovne ležel Stan Smith. Podivila jsem se a koukala s otevřenou pusou na jeho postel a jeho samotného. Když jsem se vzpamatovala, vyrazila jsem mu ukuchtit něco dobrého a následující den hurá na návštěvu.
S velkým muffinem jsem usedla na vedlejší postel a s úsměvem mu ho předala. Ptala jsem se ho na různé otázky a nakonec, co se mu vlastně stalo. Dlouho nic neřekl, zapíral. Když konečně promluvil, dozvěděla jsem se toho velice moc. Řekl všeho všudy dvě věty a pak už mě hnala Arwen ven. Čekala jsem tedy do následujícího dne, až mě za ním zase pustí, ale on už tam nebyl. Že by sv. Mungo? Rozběhla jsem se do naší spolky, a jelikož jsem ho tam neviděla, začínala jsem propadat panice…V tom jsem si vzpomněla, že chodí na procházky na famfrpálové hriště, tak uklidňujíc sama sebe jsem se tam vydala. A ejhle! Seděl na trávníku…Posadila jsem se vedle něj a začala se ho ptát, co se děje a co se mu stalo. Nic neříkal, ale ty modřiny, nálada, strach mluvili za vše. Na škole probíhá ŠIKANA!
Jen co jsem to vyslovila, stáhl se do klubíčka a vše bylo jasné. Ale…kdo? Proč? Jak a kdy? Myslela jsem, že to bude zmijozel, ale velké zklamání. Tentokrát se ve špatném světle ukázala modrá kolej, kdo to z nich však je, to nevím, ale zjistím to!
Ach tak, ošetřovna. Známá místnost, kde je snad ta největší nuda, dokud… Vše začíná od 13:00 a končí brzkou hodinou 19:00, ale těm šikovnějším se však podaří přežít na návštěvě i dýl, ale na vlastní nebezpěčí. Slova „Ticho léči“ zde opravdu neplatí a 24 hodin denně je zde rušno. Číst dál…
Jedná se o nonRPG článek.
Tak jsem naznala, že dlouhé zimní večery jsou příliš nudné a… Prostě dlouhé, studené a fuj. Pro poveselení a pozvednutí nálady tu tedy máme další várku toho, co se komu „podařit nepovedlo“.
Letos na Apríla si z nás profesoři opravdu jak se patří vystřelili. Pro ty, kterým ta velká bžunda unikla, nabízíme malý výcuc.
Upozorňujeme, že článek je psán v NonRPG duchu.
Den se se dnem sešel a já jsem se konečně uráčila zveřejnit další… Chybičky v Matrixu.
Každý z nás byl jednou v prvním či druhém ročníku. Nejinak tomu bylo i se současnými velitelkami Havraspáru Elizabeth McCainovou a Luciou Lex Liu. Tento malý výlet do historie přikládáme proto, milí nováčci, abyste věřili, že i my jsme dokázaly pěkně zazlobit … aneb druhá část Tragikomedie!
Druhá část úžasné povídky XD
Autor: Lejdynka
Úprava: Claire D. B. Boward
Povídka, která sice není z naší dílny, ale která neodmyslitelně patří k Havraspárské historii. A my zkrátka nemůžeme jinak, než ji uveřejnit. Čtěte a kochejte se. A nezapomeňte si přečíst druhý díl!
Původní autor: Lejdynka
Úprava: Pretty&Claire
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Tragikomedie – I. část
Ach, kde jen jsou ty časy, kdy jsme se po večerech proháněli po školních pozemcích, nabití notnou dávkou adrenalinu, který pramenil z nadšení, že nás někdo přistihne (lidově řečeno na houbách… švestkách… a vůbec pokrmu, který by se v tomto spojení dal využít a patřičně zneužít…), a napaří nám trest v podobě drhnutí odporně páchnoucích kotlíků ve stejně odporně páchnoucím sklepení (jako by se zrovna na tuto část Hradu skřítci v úklidu nějak z vysoka-vy-víte-co).
Kde jen ty časy jsou? Číst dál…