V kouzelných formulích jsme dostali úkol sepsat příběh o kouzle Periculo. Po jeho vyhodnocení jsem se rozhodl se s o něj s vámi podělit.
Jejich revírem jsou studenti, jejich tempo je vražedné. Jejich protivníci to absolutně nemohou ustát.
Více či méně milí čtenáři,
Možná jste se za posledních pár dní či týdnů stačili mezi hordou úkolů a trochou té snahy nedostat se do potíží pozastavit nad na rudo obarvenými stoly ve Velké, portréty s knírky, blázny s cedulí “Free Hugs” na prsou, kteří se vás pokoušeli ukořistit do svých spárů, nebo novým spolužákem, kterého si v koleji nepamatujete. Nebo jste snad v klubovně načapali někoho, kdo se vrhal po chrliči, jako by byla ta kamenná tvář nejnovějším objektem jeho zájmu, či jste dostali podlý zásah balónkem plným vody? Číst dál…
Spánkový deficit a počet úkolů se zvyšuje. Studenti i profesoři šílí. Sovy již s vytrvalostí odmítají odnášet mé eseje kantorům a vzkazy spolužákům – takže je každý den nasnadě otázka, zda poletí ony s dopisem nebo já ze školy. Dnes se mi stalo něco, čeho se děsím již delší dobu. Číst dál…
Jedná se o nonRPG článek.
Tak jsem naznala, že dlouhé zimní večery jsou příliš nudné a… Prostě dlouhé, studené a fuj. Pro poveselení a pozvednutí nálady tu tedy máme další várku toho, co se komu „podařit nepovedlo“.
V jídelně se vyskytuje poslední dobou velice často námi „oblíbené“ želé. Opravdu je to kvůli tomu, že náš milovaný ředitel Michael Y. Lobber zapomněl podepsat nějaký formulář ohledně zásobování? Bylo to omylem? Ne!
Šíří se zvěsti, že hrad napadli zlí duchové a démoni. Co je roznítilo tak, že nás napadají? Může za to naše chování v hradu? Mstí se nám jeho pradávní obyvatelé, protože se chováme nevhodně k našemu propůjčenému příbytku? Nebo se duchové nudí a pro jejich pobavení, nám dělají různé neplechy? Či za to můžou mladí vtipálci a jejich kanadské žertíky?
Nemálo studentů je poslední dobou tichých. Nejspíše se bojí, dalších nástrah hradu. Co si pro nás přichystá příště?
Každý rok se nějací najdou. V lepším případě zadají úkoly bez toho, aby se namáhali s jejich hodnocením, v horším případě zadají první hodinu a pak už o nich v životě neuslyšíte. Bohužel se zdá, že profesoři tak nějak cítí povinnost mezi sebou takovéto exempláře pěstovat. Protože kolik takových jeden rok vyhodíte, tolik nových se další rok najde. Jde snad o nějakou úkolovou alergii, která se bez zábran přenáší profesorským sborem?