Jsou Vánoce, a to je čas, kdy lidé dělají věci, které by během roku určitě nedělali. Například já. Všichni víte, že moje novinová rubrika je Čmuchal. Ale jelikož jsou ty Vánoce, tak jsem se rozhodla přijít s normálním a nečekaně objektivním a nekritickým a ryze vánočním článkem. Takže si můžete všichni nebelvírští oddechnout, protože o vás tenhle článek není. Teda… skoro všichni. Až na jednu osobu.
Stává se vám občas, že se vám něco ztratí a vy vůbec nevíte jak se to stalo? Nedokážete si vysvětlit, kam se to jen podělo a jste si naprosto jistí, že jste to jen někam nezahrabali? Tak takovéhle záhady se momentálně dějí na našem Bradavickém hradě a to nejenom vám, pokud jste si při předešlých otázkách odpověděli „ano“ .
Zatímco my všichni ostatní jsme si užívali krásného předprázdninového počasí, tři naši spolužáci prožívali po tři červnové týdny hotová muka. Ano, tito tři nešťastníci skládali zkoušky Náležité kouzelnické úrovně, neboli NKÚ. Ale to už je osud těch, kteří dojdou až do 5. ročníku. Tentokrát to byli Lucia Lex Liu, Rodriguez Crillons a Alex Petrov. Číst dál…
Kohoutek a slepička šli spolu do obory na oříšky. Kohoutek řekl: „ Co kdo z nás najde, o to se s druhým napůl rozdělí.“ Slepička přikývla a začala hrabat. Hrabala a hrabala, až vyhrabala jadýrko. Spravedlivě se o něj s kohoutkem rozdělila. Potom vyhrabal jadýrko kohoutek. Kohoutek byl ale lakomý a chtěl jadýrko rychle zhltnout, aby o tom slepička nevěděla. Jenže jadýrko mu uvízlo v krku a tak začal naříkat: „Slepičko, slepičko, běž honem, přines mi vodu, nebo umřu.“ Jak to řekl, převalil se nožkama vzhůru.
Slepička se rozběhla ke studánce a začala prosit: „Studánko, studánko, dej vody mému kohoutkovi, leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Studánka odpověděla: „Dala bych ti vody pro kouhoutka, ale nemůžu. Má voda je otrávená a nemám peníze, aby jsem si koupila čističku. Běž slepičko, běž do mincovny a popros je o 5 Galeonů, 20 Srpců a 2 Svrčky.“ Slepička poděkovala a běžela do mincovny.
aneb Antonio, sombrero, amigo
Musím se přiznat k hrozné věci – k ozdobě mého obličeje patří v posledních dnech vcelku slušivé pytle na hady. A vůbec celkově vypadám, jako kdyby mne přejel parní válec. Nováčci, ta malá banda uvřeštěnců s bláznivými nápady (především kterak zmrzačit sami sebe), je v tom pro tentokrát nevinně. Pro příčinu toho, proč na sebe každé ráno vyplácám maskovací lektvar v množství, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson, není třeba chodit daleko. Ona příčina se mnou totiž sdílí jednu ložnici.