Závěr, čili konec šmitec
Ti z vás, kdo čtou mé příspěvky pravidelně, asi tuší, že má adaptace na bradavické podmínky a pravidla neprobíhala zejména v prvních dnech a týdnech nejsnadněji. Řekněme si to zcela otevřeně a bez obalu: byl to horor.
Poznámka šéfredaktora Wilsoňáka: Série „První rok v Bradavicích“ k nám zavítala od nadané mladé modré žurnalistky Madeleine snad jako na zavolanou. Jsem přesvědčem o tom, že něco takového nám v Bradavičníku již dlouho chybělo. Však každý z nás si prošel něčím podobným, a tak věřím, že pro Vás, čtenáře, bude snadné se s Madeleininými postřehy a pocity identifikovat. Na nic tehdy nečekejte a neváhejte se pustit do čtení!
První rok v Bradavicích
Část 1. – Odjezd a rozřazování
Môj život bol donedávna pokojným, tak pokojným ako život mudlovského dieťaťa môže byť. A ostal by pokojným zrejme ešte veľmi dlho, lenže to by k nám do dvora nesmela priletieť cudzia sova so zvláštnym listom… Svoj prvý list do Bradavíc som spálila rýchlejšie, ako si ho otec všimol, druhú sovu som však nechytila a tak začal môj príbeh. Otec ma nasadil do auta a odviezol ma do Londýna a na Šikmej uličke som zažila svoj prvý kultúrny šok. Nevedela som, čo odo mňa ten divný chlapík v starom obchode chce, keď mi začal do ruky pchať akýsi kus dreva, ktorý, ako som neskôr zistila, nazývajú prútikom…
Přijde mi to jako včera, kdy jsem se dozvěděla o existenci magie. Samozřejmě, jako dítě jsem v ni věřila stejně pevně, jako v existenci polibku z pravé lásky, které napraví cokoliv, ale stejně to byl šok. Dnes je to však už deset měsíců, co magii sama studuju, a mohu říci jen jednu věc: nikdy bych to nevyměnila za studium na mudlovské střední škole.
Koncem listopadu roku 2087 se konal Havraspárský slet, který, jako obvykle, pořádala absolventka Školy čar a kouzel v Bradavicích – Selena Lawry. Na víkend, kdy se slavil Den svatého Ondřeje, si pro nás připravila nejen spoustu zábavy, ale také hromadu dobrého jídla a kopec dobré nálady. My všichni z Havraspáru jsme měli radost, že jsme Selenu mohli zase vidět. A pro vás ostatní je tu malý rozhovor, který jsem dovezl přímo ze Sletu.
Rozhodla jsem se napsat článek do Bradavičníku, ve formě rozhovoru. Napsala jsem Felixovi Fortunatti, zda by byl tak laskav a odpověděl mi na pár otázek. Vybrala jsem si ho z toho důvodu, že mi připadalo zajímavé, dozvědět se něco o pohledu nováčka na Bradavickou školu čar a kouzel a její okolnosti.
Jak jste prožívali den, kdy jste se dozvěděli, že jste opravdu kouzelníci? Byli jste šťastní, nemocní, nebo smutní? Nevím, jak vypadal váš den, ale můj byl následující: vzhledem k tomu, že pocházím z rodiny, která je v podstatě celá prolezlá magií, dopis jsem očekávala s dávkou neochvějné jistoty. Jeho přítomnost měla být samozřejmostí.
Sedm let jsem poznával zdi Bradavického hradu, jeho temná, ale i světlá zákoutí. Dnes, kdy píšu tenhle článek, je jeden z mých posledních dnů, kdy nadobro tento hrad opustím a nikdy v životě se už nevrátím. Psal se rok 2079, kdy jsem jako malý kluk, začínající student na této prestižní škole, nastupoval do lodiček a odjížděl s panem školníkem přes celé to nádherné jezero, až k branám toho velkolepého hradu. Netušil jsem, jaký bude můj první ročník; stejně jako mojí soukmenovci a budoucí spolužáci. Měl jsem strach, že budu zařazený do nevysněné koleje, ale mým druhým domovem se skutečně stala kolej Nebelvírská; tam kde odvaha, čest a rytířskost neznala hranic. Číst dál…
…aneb lidská hloupost je nekonečná.
„Lidé si z toho udělali hru, snažili se dostat co nejblíž a dotknout se kmene. Nakonec ale chlapec jménem Davey Gudgeon skoro přišel o oko, a od té doby jsme dostali přísný zákaz přibližovat se k ní.“
Remus Lupin Číst dál…